Článek
Mám svoje roky – to rozhodně nezapírám. Ale když se na sebe podívám do zrcadla, cítím, že jsem pořád tou samou ženou, jakou jsem byla kdysi. Jen o něco moudřejší, s hlubšíma očima a větším klidem v srdci.
Ten den jsem čekala, že to bude běžná návštěva řemeslníka. Objednala jsem si mladého elektrikáře, protože se mi porouchalo stropní světlo v ložnici. Klasika. Všechno jsem měla připravené, v bytě čisto, na sobě slušivé domácí šaty a v ruce konvici s uvařenou kávou – protože i elektrikáři si zaslouží trochu pohostinnosti. Netušila jsem, že z toho bude historka, kterou si budu vyprávět ještě roky.
Zazvonil. A já otevřela. Byl mladý. Ne dvacet, ne třicet. Tak něco mezi – snad pětadvacet. Usmál se, podal mi ruku a představil se. Slušný, upravený, pohledný. A ten úsměv? Dával tušit, že je zvyklý, že ženy na něj reagují. Co ale nečekal, že se zadívá na ženu o téměř šedesát let starší – a že mu nebude úplně jasné, kolik mi vlastně je. „Paní, vy vypadáte skvěle. Máte krásnou pleť. To světlo je tady fakt špatný, co?“ poznamenal v kuchyni a já jen pokrčila rameny. „To bude tím, že jím hodně mrkve,“ odpověděla jsem se smíchem. Ale uvnitř jsem cítila něco, co jsem nezažila už hodně dlouho. Že mě někdo vidí. Ne jako starou paní. Ale jako ženu.
Nabídla jsem mu kávu a během čekání, než se všechno zkontrolovalo, jsme se dali do řeči. Vyprávěl mi, že dělá tenhle obor už od vyučení, že práce ho baví, ale zákazníci bývají různí. „Ale vy jste super. Taková… vitální,“ poznamenal a znovu se usmál. Pak přišlo něco, co mě naprosto odzbrojilo. „Mohli bychom někdy zajít na kafe, až nebudu v montérkách?“ Podíval se na mě s takovou samozřejmostí, že jsem si připadala jako dvacetiletá. A pak jsem to řekla. „Mladíku, vážím si vaší odvahy, ale je mi osmdesát.“ Ztuhl. A pak – „To nemyslíte vážně.“ Ne, opravdu jsem si to nevymýšlela. Neměl ani tušení. Neviděl vrásečky kolem očí ani lehce pomalejší krok. Viděl ženu, která se nebojí smát, která se obléká elegantně, která má jiskru. A upřímně? V tu chvíli mi došlo, že věk je vážně jen číslo. A že charisma a energie nemají s rodným listem vůbec nic společného.
Odcházel trochu zaskočený, ale s úsměvem. A mně ten den zůstal jako vzpomínka, která hřeje. Ne proto, že by se mi mladý muž dvořil. Ale proto, že jsem si znovu uvědomila, že život nekončí s šedesátkou, sedmdesátkou ani osmdesátkou. Že když se o sebe staráme, máme radost ze života a dokážeme být laskavé k sobě i ostatním, tak záříme víc než kdejaká dvacítka. Ptala jsem se sama sebe, proč to vlastně vyprávím. A odpověď je jednoduchá.
Protože chci říct každé ženě, která má pocit, že už není vidět, že už není slyšet, že už není krásná – že to není pravda. Jste. A jestli vám to nikdo neřekl poslední dobou, pak to říkám já: Jste krásné. A nikdy není pozdě zazářit. Od té doby si víc všímám drobností. Nosím barvy, které mě rozzáří. Nebojím se rtěnky. A když jdu po ulici, neklopím oči, ale usměju se. Protože kdo ví – možná právě ten úsměv změní někomu den. A možná mi znovu někdo nabídne kávu.
