Článek
Když zazvonil zvonek, byla jsem klidná. Bylo sobotní odpoledne, káva už stála na stole a já si říkala, že je vlastně hezké, že se Martin po dlouhé době ozval. Bratr. Krev. Rodina. To slovo jsem si tehdy ještě dovolila brát vážně.
Stál za dveřmi s lehkým úsměvem, v ruce igelitku a s větou:
„Jel jsem kolem, tak jsem se stavil.“
Uvařila jsem kávu. Sedl si ke stolu. Rozhlížel se po bytě, jako by ho hodnotil. Nová sedačka. Televize. Děti si hrály v pokoji. Všechno viděl. Všechno si ukládal.
Martin nikdy dlouho nepracoval. Všichni jsme to věděli. Vždycky měl nějaký plán, nějaký nápad, nějaké „něco rozjetého“. Nikdy z toho nic nebylo. Rodiče mu pomáhali. Pak já. Pak sestra. Vždycky jsme si říkali, že tentokrát už je to naposledy.
Tentokrát to bylo jiné.
Dopil kávu a bez okolků řekl:
„Potřebuji peníze.“
Ani prosba. Ani stud. Jen konstatování.
„Kolik?“ zeptala jsem se opatrně.
Usmál se. „Dost.“
Když jsem řekla, že mu pomoct nemůžeme, změnil se. Ne dramaticky. Ne křikem. Ztichl. Opřel se a začal mluvit pomalu, klidně. O věcech, které věděl. O tom, kde pracuje manžel. O tom, že děti chodí samy ze školy. O starých rodinných historkách, které by „nebylo hezké vytahovat“.
„Rodina by si měla pomáhat,“ řekl.
„A když ne?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Tak se prostě stávají věci.“
V tu chvíli mi došlo, že nepřišel na kávu. Přišel nás zlomit.
Volala jsem rodičům. Věděli to. Věděli, že se Martin poflakuje, že má dluhy, že si půjčuje, kde se dá. A přesto řekli to, co vždycky:
„Hlavně to nevyhrocuj. Je to přece tvůj bratr.“
Jenže tenhle bratr mi seděl v obýváku a dělal si seznam věcí, které by nám mohl zničit.
Začal chodit častěji. Vždycky neohlášený. Vždycky s úsměvem. Děti ztichly pokaždé, když přišel. Manžel byl čím dál víc nervózní. Já jsem spala s telefonem v ruce.
Jednou mi napsal zprávu:
„Tak jak jsme na tom?“
A já pochopila, že už nejde jen o peníze. Šlo o moc. O to, že si nás vybral jako slabší cíl.
Když jsme mu dali menší částku, nestačilo to. Nikdy nestačilo.
„Vždyť víš, že tohle je jen dočasné,“ říkal.
Dočasné už trvalo roky.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se začal zajímat o děti víc, než bylo normální. Kdy se ptal, kdy chodí domů, kdo je vyzvedává.
To už nebyla rodina. To byla hrozba.
Podali jsme oznámení. Bylo to těžké. Rodina se rozdělila. Někdo nás podpořil. Jiní nám vyčetli, že „jsme to přehnali“. Martin se stal obětí. My těmi zlými.
Ale víš co?
Poprvé po dlouhé době spím.
Ne proto, že by všechno bylo vyřešené. Ale proto, že jsem konečně pochopila, že krev není omluvenka. A že někdy největší nebezpečí nepřijde od cizích lidí, ale zazvoní u dveří s větou:
„Jel jsem kolem.“
