Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu na úřadu práce. Měla jsem relativně stabilní místo jako asistentka v advokátní kanceláři, práce to byla náročná, ale jistá.
Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jednoho pátečního odpoledne nepřišel šéf s tím, že kancelář končí a všichni dostáváme výpověď. Klienti odcházeli, případy se nedařily a on už prostě neměl sílu pokračovat. První dny po výpovědi jsem probrečela. Třináct let na jednom místě a najednou nic.
V padesáti čtyřech letech jsem se cítila jako vyřízená. Kdo mě teď zaměstná? Psala jsem životopisy, rozesílala je na všechny možné pozice a odpovědi? Ticho. Nebo zdvořilé odmítnutí. A tak jsem se po dvou měsících marného hledání odhodlala a šla se zaregistrovat na pracovní úřad. Fronta byla nekonečná. Nervózně jsem přešlapovala mezi mladými lidmi s tetováním, staršími ženami s unavenými tvářemi a muži, kteří vypadali, jako by je někdo zrovna přejel parním válcem. Připadala jsem si mezi nimi tak nějak nepatřičně. Vždyť já jsem přece ta spolehlivá, ta, která měla vždycky práci. A teď stojím tady.
Když jsem se konečně dostala na řadu, paní za přepážkou se na mě usmála. Byla to drobná žena ve středních letech, s vlasy spletenými do jednoduchého copu. „Poprvé na pracáku?“ zeptala se mě vlídně. Přikývla jsem a cítila, jak mi do očí stoupají slzy. „Nebojte se, všichni jsme někdy něco poprvé. Pojďme to spolu vyřídit.“
Vysvětlila mi všechny procedury, formuláře, povinnosti. Na konci mi podala složku s papíry a mezi nimi nenápadný leták. Byl světle modrý s nápisem „Rekvalifikační kurzy pro novou digitální éru“.
Trochu mě to pobavilo. Jaká digitální éra v mém věku? Jen další zbytečný kus papíru, pomyslela jsem si, ale ze slušnosti jsem ho nehodila do koše hned před ní. Doma jsem leták odložila na stůl a věnovala se vyplňování těch nekonečných formulářů. Každý večer jsem pak prohledávala inzeráty, posílala životopisy, snažila se neztrácet naději. Po třech týdnech a dalších patnácti odmítnutích jsem seděla u kafe, před sebou otevřený notebook, a na kraji stolu ležel ten modrý leták. Bezmyšlenkovitě jsem po něm sáhla. „Digitální asistent – práce odkudkoliv“ stálo tam mezi nabídkou kurzů. Znělo to jako z jiného světa. Svět kancelářské práce, který jsem znala, byl plný šanonů, telefonů, kávovaru a dojíždění. Ale ten titulek mě zaujal. „Práce odkudkoliv“ zněla jako pohádka.
Kurz trval šest týdnů. První den jsem dorazila s obavami, jestli mezi všemi těmi mladými lidmi nebudu za exota. Překvapilo mě, když jsem viděla, že polovina účastníků jsou ženy a muži přes padesát. Marcela, šedesátiletá bývalá účetní, Karel, bývalý stavbyvedoucí, Helena, která celý život prodávala v galanterii. „Myslela jsem, že budu nejstarší,“ řekla jsem Heleně, když jsme si sedaly vedle sebe. Zasmála se. „To si myslíme všichni. A přitom jsme přesně tam, kde máme být.“
Kurz nás učil pracovat s digitálními nástroji – od základních věcí jako sdílené dokumenty až po složitější programy pro projektové řízení, komunikaci, organizaci práce. Lektorka Petra byla trpělivá a vysvětlovala všechno tak, že i já, která jsem dosud používala počítač jen na základní úkony, jsem začala rozumět tomu digitálnímu světu. Nejzajímavější část kurzu byla o virtuální asistenci. O práci, která kombinovala mé dosavadní zkušenosti s těmi novými digitálními dovednostmi. „Virtuální asistenti jsou stále žádanější,“ vysvětlovala Petra. „Firmy potřebují někoho, kdo jim pomůže s administrativou, komunikací, organizací, ale nemusí sedět přímo v kanceláři.“
V hlavě se mi rozsvítilo. Tohle bych přece mohla dělat. Znám administrativu, jsem organizovaná a teď se učím ty digitální nástroje. Ten večer jsem nemohla usnout vzrušením. Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.
Po skončení kurzu jsem si založila profil na platformě pro freelancery. První zakázka přišla po dvou týdnech – malá firma hledala někoho, kdo by jim pomohl s organizací dokumentů. Pak přišla druhá, třetí. Postupně jsem si vybudovala klientelu a naučila se ocenit flexibilitu, kterou mi tahle práce dávala.
Dnes, rok a půl po té návštěvě pracáku, mám pět stálých klientů. Pracuji z domova, ve svém tempu, bez dojíždění a stresu. Vydělávám víc než předtím a mám čas na své koníčky, na vnoučata, na život. Ten modrý leták visí zarámovaný na zdi mé domácí pracovny.
