Článek
Říká se, že život píše ty nejkrásnější příběhy. A ten můj, ten by se snad dal vydat knižně, i když jsem si nikdy nemyslela, že se něco takového může stát zrovna mně, obyčejné holce z malého města. Jsem Klára, a kdysi jsem si myslela, že můj život je pevně nalajnovaný. Práce v korporátu, občas nějaká ta dovolená s kamarádkami, víkendy u rodičů. Nic, co by naznačovalo, že za pár let budu žít na Islandu a budu mít srdce plné lásky k muži, kterého jsem potkala na druhém konci Evropy.
Vlastně to všechno začalo jako útěk. Potřebovala jsem pryč. Od té otravné kancelářské rutiny, od nekonečných debat o „deadlinách“ a „strategických cílech“. Od toho pocitu, že mi život protéká mezi prsty, aniž bych ho skutečně žila. A tak jsem si jednoho dne, s takovou tou spontánní odvahou, co na vás občas skočí, když už je toho moc, koupila letenku. Na Island. Proč zrovna tam? Vlastně ani nevím. Možná mě lákala ta divoká, nespoutaná příroda. Ta představa obřích ledovců, horkých pramenů a osamělých krajin, kde člověk může být sám se sebou.
Pamatuji si ten pocit, když letadlo přistávalo v Keflavíku. Bylo pozdní odpoledne, ale slunce ještě nezapadlo. Vzduch byl svěží a tak nějak… jiný. Čistý. Cítila jsem, jak se mi otevírá hrudník. Jako bych konečně mohla zhluboka dýchat. Všechny ty starosti, stres, pocit vyhoření, to všechno zůstalo tam dole, v té staré, uspěchané Evropě. Tady na Islandu, to byl nový začátek. První dny jsem jen jezdila, obdivovala, nasávala tu atmosféru. Gejzíry, vodopády, ty černé pláže, kde vlny narážely s takovou silou, že jsem cítila jejich energii až v patách. Bylo to ohromující. A pak, třetí den mého putování, jsem dorazila do jedné malé, ospalé rybářské vesničky na severu. Jmenovala se Husavík. Krásné místo, s barevnými domky a vůní moře. Šla jsem si sednout do jedné místní kavárny. Takové té útulné, kde se čas zpomalí a kde se podává silná, horká káva a něco sladkého k tomu. Seděla jsem tam s deníkem a snažila se zachytit všechny ty vjemy, co se mi honily hlavou.
Pak vešel on. Vysoký, s rozcuchanými světlými vlasy a očima, které byly modré jako to nejhlubší islandské jezero. Byl to Arnar. Arnar z Husavíku. Nejdřív jsme se jen letmo na sebe usmáli. Pak se náhodou zeptal, jestli je místo u mého stolu. A pak už to jelo. Mluvili jsme hodiny. O cestování, o životě, o snech. Bylo to, jako bychom se znali celou věčnost. A já jsem se poprvé v životě cítila tak svobodně, tak uvolněně, tak… sama sebou. Nebyla tam žádná přetvářka, žádné masky. Jen dva lidé, kteří se potkali v kavárně na konci světa.
Arnar mi vyprávěl o svém životě. O rybolovu, o tom, jak miluje moře, o tom, jak moc si váží ticha a klidu, který Island nabízí. Měla jsem pocit, že poslouchám pohádku. Vždyť já jsem do té doby potkávala jen muže, co mluvili o hypotékách, o kariérách, o autech. A on? On mluvil o velrybách a o severní záři. Když jsem se ten večer vrátila do hotelu, nemohla jsem spát ani na minutu. Jeho modré oči, ten jeho smích… pořád jsem ho viděla před sebou. Přemýšlela jsem o každém slově, které jsme si řekli, a najednou mi bylo jasné, že musím něco udělat. Že mu musím říct, co cítím. Bylo to jako kdybych se svlékala ze staré kůže – těžké, ale zároveň tak moc osvobozující. A tak se taky stalo.
Další den jsme šli na procházku podél pobřeží. Bylo chladno, ale slunce svítilo a vlny šuměly. A já jsem se cítila… šťastně. Opravdu šťastně. Moje plánovaná cesta po Islandu měla trvat dva týdny. Ale s Arnarem jsem zapomněla na čas. Strávili jsme spolu každý den. Ukázal mi místa, která by žádný turista nenašel. Skryté vodopady, opuštěné zátoky, staré rybářské chatky, kde kdysi žili jen ti nejodolnější. A já jsem se do něj beznadějně zamilovala. Do něj a do Islandu. Do té drsné krásy, do té tiché síly, do té svobody, kterou jsem tam cítila.
Ale pak přišel ten okamžik. Letenka zpátky do Prahy. Pocítila jsem paniku. Jak se mám vrátit k tomu starému životu, když jsem našla ten nový? Jak se mám vrátit do té šedé reality, když jsem ochutnala barvy Islandu? Jednoho večera, když jsme seděli u ohně na pláži a dívali se na mihotavé hvězdy, které se na Islandu zdají být tak blízko, jsem mu to řekla. Poprvé nahlas. Srdce mi bušilo jako zvon, ale věděla jsem, že teď je ten moment. Slzy mi stékaly po tvářích, ale nebyly to slzy smutku, spíš úlevy. Vypověděla jsem mu všechno – že ho miluju, že se nechci vrátit, že chci zůstat s ním, že tady na Islandu je můj nový domov. Arnar se na mě podíval. V jeho očích byla láska, ale i pochopení. „Kláro,“ řekl, „já chci, abys byla šťastná. A jestli je to tady, tak zůstaň.“
Tak jsem to udělala. Zrušila jsem letenku. Zavolala jsem do práce, dala výpověď. Rodiče byli v šoku. Přátelé nechápali. „Ty se zbláznila! Necháš všechno pro nějakého Islanďana? Vždyť se sotva znáte!“ Ale já věděla. Cítila jsem to celým svým tělem. Že to je správné. Že to je moje cesta. Začátky nebyly lehké. Islandština je těžká. Počasí je drsné. A musela jsem si najít práci. Ale Arnar stál vždycky při mně. Pomáhal mi s jazykem, učil mě poznávat Island, jeho zvyky, jeho lidi. A já jsem se učila. Učila jsem se žít jiný život. Život, který je pomalejší, ale plnější. Život, kde oceňujete každou slunečnou hodinu, kde se těšíte na severní záři, kde slyšíte ticho.
Někdy mi samozřejmě chybí rodina, přátelé z domova. Ale už to není ten pocit prázdnoty, který jsem kdysi cítila. Teď je to spíš sladká nostalgie. Vím, že je můžu kdykoli navštívit, a oni, když se jim zasteskne, můžou přijet sem. A když sem přicestují, vidím v jejich očích ten stejný úžas a tu svobodu, jakou jsem cítila já, když jsem sem poprvé přijela.
Už je to pět let, co jsem se na Islandu potkala s láskou. A domů jsem se už nevrátila. Teď tu žijeme s Arnarem v malém domku s výhledem na moře. Máme dva psy a kočku. A hlavně, máme sebe. Každé ráno, když se probudím, podívám se z okna na tu divokou krajinu a děkuju osudu za to, že mě sem zavál. Za to, že jsem se nebála vykročit ze své komfortní zóny. Za to, že jsem si dovolila žít život, který je plný dobrodružství a lásky.
A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že jsem konečně doma. Ne tam, kde jsem se narodila, ale tam, kde mé srdce našlo klid a štěstí. Na Islandu, s Arnarem. A nikdy bych to neměnila.
