Článek
Bydlíme na kraji menšího města, kde se život točí kolem náměstí, kam každou sobotu jezdí farmáři s čerstvou zeleninou, ovocem a dalšími domácími produkty.
Vždycky se na to těším. Rozdíl mezi těmito plodinami a těmi z obchodu je prostě nebe a země. Ten den jsem se vypravila na trh jako obvykle, s tím rozdílem, že manžel měl práci a nemohl mě odvézt autem. Nevadí, říkala jsem si, užiji si procházku a vezmu si starý kočárek po naší Klárce, která už je ve školce.
Sbalila jsem si tašku, hrnek s kávou a vydala se na cestu. Podzimní vzduch voněl tlením listí a já jsem si užívala ten vzácný čas jen sama pro sebe. Žádné dětské otázky, žádné pracovní telefonáty, jen já a moje myšlenky. Na trhu to žilo. Stánky přetékaly dýněmi, jablky a pozdní zeleninou. U oblíbeného prodejce jsem koupila pytel brambor. „Máte štěstí, paní Nováková, tohle je poslední pytel té odrůdy, co máte tak ráda,“ oznámil mi pan Doležal, zatímco balil deset kilo brambor do jutového pytle. „Tak dobrý den a příště zase!“ S úsměvem jsem převzala svůj poklad. Pan Doležal má nejlepší brambory v okolí – moučné, sladké, při vaření se nikdy nerozpadnou. Jenže mi došlo, že jsem možná přecenila své síly.
Deset kilo brambor, plus další nákupy, to bylo na nošení v ruce moc. Naštěstí jsem měla ten kočárek! Položila jsem pytel s bramborami na místo, kde obvykle sedávala Klárka, a přikryla ho starou dekou, aby nebylo vidět, co vezu. Přece jen mi připadalo trochu divné tlačit před sebou kočárek s bramborami. Cestou domů jsem si všimla, že na mě lidé občas vrhají pohledy a usmívají se. Jasně, myslí si, že vezu dítě. Připadalo mi to komické a v duchu jsem se smála své malé bramborové lsti. A pak se to stalo.
Před cukrárnou mě zastavila postarší paní s natupírovanými šedivými vlasy a deštníkem, o který se opírala. „Jé, miminko!“ vykřikla nadšeně a nakláněla se nad kočárek. „Můžu se podívat? Kolik mu je měsíčků?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Co jí mám říct? Že to jsou brambory? Připadala bych si jako blázen. Ale lhát se mi taky nechtělo. „No, víte, vlastně…“ začala jsem rozpačitě, ale paní už sahala po dece. „Já mám vnoučátka daleko, v Austrálii, tak se vždycky potěším, když vidím miminka,“ vysvětlovala a já jsem věděla, že mám jen vteřiny na vymyšlení nějaké odpovědi. Jenže bylo pozdě.
Paní odhrnula deku a místo spícího miminka spatřila špinavý jutový pytel plný brambor. Její výraz byl k nezaplacení. Nejdřív zmatení, pak šok, a nakonec – k mému překvapení – výbuch smíchu. „Tak tohle jsem tedy nečekala!“ smála se, až se za břicho popadala. „To jsou ale zvláštní děti, co dneska mladí mají!“ Nemohla jsem jinak než se přidat k jejímu smíchu. „Omlouvám se, paní, nechtěla jsem vás uvést v omyl. Prostě jsem potřebovala nějak dopravit brambory domů a tohle bylo nejjednodušší řešení.“ „To vůbec nevadí, zlatíčko,“ uklidňovala mě, zatímco si utírala slzy od smíchu.
„Víte, já jsem kdysi dávno takhle vezla v kočárku dvě slepice z trhu. Manžel pracoval na poli a poslal mě, ať koupím nějaké nosnice. Neměla jsem je jak dopravit, tak jsem vzala kočárek. Lidi na mě koukali jako na blázna, když ty slepice občas začaly kokrhat!“
A tak jsme tam stály, dvě ženy různých generací, spojené absurdní situací a smíchem, který přitahoval pohledy kolemjdoucích. Paní se nakonec představila jako Marie a pozvala mě na kávu do cukrárny, před kterou jsme stály. „Musím poznat ženu, která vozí brambory v kočárku,“ prohlásila rozhodně. „Takové lidi mám ráda.“
A tak jsme si daly kávu a zákusek, a povídaly si o životě, o vnoučatech v Austrálii a o tom, jak si občas musíme umět poradit. Když jsme se loučily, stiskla mi ruku a řekla: „Děkuji za nejveselejší den, co jsem měla tento měsíc.“
Domů jsem došla s úsměvem na tváři a s pyšným pocitem, že moje bramborové „dítě“ mi přineslo nové přátelství. A hlavně jsem pochopila, že někdy ty nejlepší momenty přicházejí, když se nebojíme být trochu směšní.
Od té doby s Marií občas zajdeme na kávu. A vždycky, když někde vidím matku s kočárkem, musím se usmát a říct si – kdo ví, co tam doopravdy veze.
