Článek
„Máš drobný?“ zeptal se Karel a lovil v kapse zmačkanou krabičku cigaret.
„Počkej,“ zabručel Mirek, sundal rukavice a chvíli hledal. „Jo, tady. Ale poslední, pak už kupuješ ty.“
Karel se pousmál. „No jasně. Jestli na ně ještě bude.“
Oba se krátce zasmáli, ale bylo to spíš ze zvyku než z opravdové nálady. Seděli na obrubníku u rozestavěného domu, záda opřená o studenou zeď, a koukali před sebe.
„Dneska to šlo, ne?“ nadhodil Mirek.
„Jo, práce dobrá,“ přikývl Karel. „Kéž by všechno ostatní šlo takhle.“
Chvíli bylo ticho, jen někde v dálce projelo auto.
„Slyšel jsi to zase ve zprávách?“ zeptal se Mirek. „Že kvůli tomu, co se děje venku, půjdou ceny zase nahoru.“
Karel si zapálil a potáhl. „Slyšel. Ale víš co? Mě už ani tak neděsí, že to zdraží.“
Mirek se na něj podíval. „Ne? A co teda?“
„To, že nevíš o kolik. A kdy. A co všechno,“ odpověděl Karel. „To je na tom nejhorší.“
Mirek přikývl. „Jo… to sedí. Kdyby ti někdo řekl – hele, bude to stát o dva tisíce víc měsíčně, tak si to nějak spočítáš. Něco omezíš, něco upravíš.“
„Přesně,“ skočil mu do řeči Karel. „Ale takhle? Každý měsíc jinak. Jednou elektřina, pak jídlo, pak nájem… člověk pořád jen čeká, co přijde dalšího.“
„A hlavně,“ dodal Mirek, „že to přijde vždycky z ničeho nic.“
Karel se zasmál bez radosti. „Jo. V pondělí jdeš nakoupit a v pátek už koukáš na jiný ceny.“
„Doma už se tomu ani nesmějeme,“ řekl Mirek. „Stará vezme leták, koukne na to a jen řekne: ‚Tak zase jinak.‘“
„U nás to samý,“ přikývl Karel. „A víš, co mě štve? Že pořád jen počítáš. Ráno vstaneš a už jedeš v hlavě čísla.“
„Kolik přijde, kolik odejde,“ doplnil Mirek. „A kolik zbude,“ dodal Karel.
Chvíli oba mlčeli.
„Víš, co je divný?“ řekl pak Mirek. „My děláme pořád stejně. Makáme, neflákáme se. A stejně máme pocit, že jsme na tom hůř.“
„To není pocit,“ odpověděl Karel. „To je realita.“
Mirek si promnul ruce. „Dřív jsem si říkal – dobrý, když bude nejhůř, omezíme blbosti. Jenže teď už žádný blbosti nemáme.“
„Přesně,“ přikývl Karel. „Žádný dovolený, žádný velký nákupy. Jen normální život. A i ten začíná být problém.“
„Malej chtěl nový boty,“ řekl Mirek tiše. „Normálně jsem nad tím přemýšlel dva dny. Ne že bych na to neměl úplně… ale prostě jsem váhal.“
Karel se na něj podíval. „To znám. Člověk začne řešit věci, který dřív vůbec neřešil.“
„A to je právě ono,“ povzdechl si Mirek. „Nejde jen o ty peníze. Jde o to, jak ti to leze do hlavy.“
Karel přikývl. „Jo. Pořád v napětí. Pořád ve střehu.“
„Přesně,“ řekl Mirek. „Každá zpráva tě rozhodí. Každý zdražení tě naštve víc než minule.“
„Protože už nemáš rezervu,“ doplnil Karel. „Ani v peněžence, ani v hlavě.“
Zvedl se lehký vítr a zvedl prach ze stavby.
„Myslíš, že to bude dlouhý?“ zeptal se Mirek po chvíli.
Karel pokrčil rameny. „Nevím. A to mě štve nejvíc. Kdybych věděl – hele, rok bude blbě a pak se to zlepší… tak to nějak vezmu.“
„Ale takhle nevíš nic,“ doplnil Mirek.
„Přesně,“ přikývl Karel. „Plánovat? Na co. Stejně se to za měsíc změní.“
„Stará se mě ptala, jestli pojedeme v létě aspoň někam na pár dní,“ řekl Mirek. „A já jí nedokázal odpovědět.“
„To znám,“ usmál se Karel smutně. „U nás to samý. Všechno ‚uvidíme‘.“
„Jenže to ‚uvidíme‘ už trvá nějak dlouho,“ poznamenal Mirek.
„A člověk z toho začne být unavenej,“ dodal Karel.
Chvíli seděli potichu.
„Hele,“ řekl pak Mirek, „myslíš, že jsme na tom blbě jen my?“
Karel zavrtěl hlavou. „Ne. Podívej se kolem. Kluci na stavbě, sousedi… všichni řeší to samý.“
„To je asi jediný, co mě trochu uklidňuje,“ přiznal Mirek. „Že v tom nejsme sami.“
„Jo,“ přikývl Karel. „Ale víš co? To neznamená, že je to v pohodě.“ „To teda ne,“ ušklíbl se Mirek.
Karel típnul cigaretu o beton. „Ale stejně… nějak to dáme.“
Mirek se na něj podíval. „Taky si to říkám. Že jsme už zvládli horší věci.“
„No,“ pousmál se Karel, „hlavně že máme práci.“
„To jo,“ přikývl Mirek. „Dokud je práce, je aspoň nějaká jistota.“
„Aspoň nějaká,“ zopakoval Karel.
Zvedli se z obrubníku, oprášili si kalhoty a pomalu se vydali ke autu.
„Hele, zejtra zas v sedm?“ zeptal se Mirek.
„Jasně,“ odpověděl Karel. „A vezmi kafe. Silný.“
Mirek se pousmál. „To budeme potřebovat.“
A i když věděli, že zítřek nepřinese žádné velké jistoty, aspoň v tom jednom měli jasno – ráno se zase sejdou, vezmou do ruky nářadí a pojedou dál.
Protože nic jiného jim vlastně ani nezbývalo.
