Článek
Ten pocit, znáte to, ne? Koukáte na někoho a najednou cítíte takovou tu divnou vlnu, něco mezi podrážděním a vztekem. A přitom ten člověk nic neudělal, jen tam stojí, dýchá si, prostě je. A ve vás to bublá. Říkáte si, co je s vámi špatně, proč takováhle silná negativní emoce k někomu, kdo vám vlastně nezkřížil cestu. A pak to přijde, takové to „aha“ moment. Vidíte v něm sebe. Ale ne tu naleštěnou verzi, co si o sobě myslíte, ale ty kousky, co na sobě nemáte rádi, ty slabiny, co schováváte pod sedm zámků před světem i před sebou. Je to jako byste se dívali do zrcadla, které vám bez milosti ukazuje vaše vlastní chyby, a to bolí jako čert.
Možná je to ta jeho paličatost, co vám připomíná, jak umíte být sami tvrdohlaví a jak si tím občas zbytečně komplikujete život. Možná je to ta její věčná nejistota, to neustálé hledání potvrzení, co ve vás probouzí vzpomínky na doby, kdy jste se sami cítili ztracení a nechtění. Možná je to ten jeho sklon k manipulaci, co vám otevírá staré rány, kdy jste sami byli obětí podobného chování. Tyhle rysy, co na druhých tak nesnášíte, jsou často ozvěnou vašich vlastních bojů, vašich vlastních stínů, které se snažíte zamést pod koberec.
Je to na hlavu postavené, co? Měli bychom cítit spíš soucit, pochopení, možná i takovou tu lidskou sounáležitost s někým, kdo prožívá podobné vnitřní zmatky jako my. Ale místo toho se často raději odtáhneme, odsoudíme. Je to taková obranná reakce. Tím, že se od toho druhého distancujeme, se snažíme utéct i od těch částí sebe, co nám nejsou příjemné. Je to taková iluze bezpečí, falešný pocit, že jsme něco víc. „Já takový nejsem,“ říkáme si v duchu, i když hluboko uvnitř víme, že to tak úplně není.
Vzpomeňte si na ty chvíle, kdy vás někdo fakt vytočil. Zkuste se na to podívat s odstupem. Co konkrétně ve vás ten člověk vyvolal? Nebyla to náhodou vlastnost, kterou na sobě potlačujete, nebo chyba, které se bojíte? Možná ten jeho řev vám připomíná vaši vlastní potlačovanou touhu konečně si dupnout a říct, co si myslíte. Možná ta její potřeba neustálé pozornosti ve vás probouzí smutek z vaší vlastní osamělosti. Není to žádná sranda přiznat si, že to, co nás na druhých tak štve, je často jenom odrazem nás samotných. Chce to pořádnou dávku sebereflexe a kuráže podívat se na sebe do zrcadla bez těch růžových brýlí. Ale je to osvobozující, fakt že jo. Jakmile si uvědomíme, že ten vztek, ta pichlavá nelibost, kterou cítíme, často pramení někde hluboko v nás, najednou máme šanci s tím něco dělat. Přestaneme plýtvat energií na to, abychom ty druhé soudili, a raději se zaměříme na sebe, na to, abychom se přijali takoví, jací jsme, i s těmi našimi šrámy.
A co je možná ještě důležitější, tohle prozření nám otevírá oči i pro ostatní. Když si uvědomíme, že i ti, co nám lezou na nervy, mají svoje trápení a bojují svoje bitvy, najednou k nim cítíme víc pochopení, víc lidskosti. Místo abychom hned odsuzovali, zkusíme se s nimi spojit, pochopit, co je vede. Možná zjistíme, že pod tou drsnou slupkou se skrývá někdo, kdo touží po tom samém co my – po lásce, po uznání, po klidu.
Není to o tom, abychom omlouvali špatné chování, to vůbec ne. Jsou hranice, které by se neměly překračovat, a toxické vztahy, od kterých je někdy lepší utéct co nejdál. Ale v mnoha případech je ta silná negativní reakce spíš takový signál, že se něco děje uvnitř nás. Je to takové pozvání k tomu, abychom se na chvíli zastavili a podívali se sami do sebe. Příště, až vás někdo fakt vytočí, zkuste na chvíli zastavit ten kolotoč myšlenek a zamyslet se. Co přesně ve vás ten člověk probudil? Jaké pocity, jaké vzpomínky to ve vás vyvolalo? Je možné, že to, co na něm tak nesnášíte, je jenom odrazem toho, co nemáte vyřešené sami v sobě. A možná právě díky tomuhle nepříjemnému zjištění najdeme cestu k sobě, k tomu, abychom se přijali a pochopili nejen druhé, ale i sami sebe. Protože je to ironie, ale někdy ti, které nejvíc nemůžeme vystát, nám paradoxně pomáhají najít cestu k vlastnímu srdci.
A to je na tom všem možná to nejdůležitější. Pochopit sebe, abychom mohli pochopit i ostatní. A přijmout sebe, abychom mohli přijmout i ty, kteří nám zrovna dvakrát nesedí. Protože koneckonců, jsme jenom lidi, se všemi našimi chybami a nedokonalostmi. A právě v tom je ta naše lidskost.
