Článek
Vždycky jsem si myslela, že bez vysoké školy a vlivných kontaktů to v životě nikam nedotáhnu. Tak mi to opakoval táta, když jsem v sedmnácti oznámila, že po maturitě na školu nepůjdu. Byla jsem na průmyslovce, obor technické lyceum, a učení mě nebavilo. Ne že bych byla hloupá, měla jsem dvojky a trojky, ale představa, že budu sedět dalších pět let v lavici a učit se věci, které mi přišly odtržené od života, mě děsila. Když jsem tehdy odmaturovala, nastoupila jsem do místní fabriky jako operátorka výroby. Vstávala jsem ve čtyři ráno, přišla domů odpoledne a byla tak unavená, že jsem akorát dojedla večeři a šla spát. O víkendech jsem dospávala únavu a přemýšlela, jestli tohle je ten život, který jsem si vybrala místo vysoké. Po dvou letech mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Jenže co dál? Kamarádky už končily bakaláře, některé šly na magistra, měly před sebou budoucnost. A já? Měla jsem jen praxi ve fabrice a nepovedenou epizodu jako servírka, kterou jsem zkusila mezitím.
Tehdy jsem jela navštívit babičku. Bydlela sama v malém domku se zahradou, dva roky vdova. Bylo jí dvaasedmdesát, ale pořád aktivní, pořád plná života. Seděly jsme na verandě, popíjely lipový čaj a já jí vyprávěla o své bezradnosti. „A co tě vlastně doopravdy baví, Terezko?“ zeptala se mě po chvíli.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Ráda vařím… a peču. Ale to není žádná kariéra.“ Babička se usmála tím svým vševědoucím úsměvem. „Kdo říká, že ne? Podívej, já jsem celý život dělala účetní, protože to tenkrát bylo solidní zaměstnání. Ale nikdy mě to nebavilo, jen jsem to uměla. Až když dědeček odešel, uvědomila jsem si, jak krátký ten život je, a začala jsem dělat to, co mě těší.“ Rozhlédla jsem se po verandě a všimla si dvou velkých krabic plných plátěných sáčků. „A co děláš?“
„Šiju látkové pytlíky na potraviny. Lidi je kupují místo igelitových. Prodávám je na internetu a v sobotu na trhu. A víš co? Mám objednávky na tři měsíce dopředu.“ To bylo překvapení. Moje babička, důchodkyně, která ještě před pár lety neuměla ani poslat e-mail, teď má internetový obchod?
„Terezko, poslouchej dobře. V životě je důležitější vědět, co tě baví a pak najít způsob, jak to proměnit v obživu, než dělat něco, co tě nebaví jen proto, že to vypadá jako solidní kariéra.“ Ten večer jsem odjížděla od babičky s hlavou plnou myšlenek. A taky s její radou: „Začni malými krůčky, ale začni hned.“
Druhý den jsem dala výpověď ve fabrice. Měla jsem našetřeno něco málo, co by mě udrželo nad vodou pár měsíců. A rozhodla jsem se zkusit to s pečením. Vždycky jsem milovala vytvářet dezerty. Už na střední jsem pekla dortíky pro spolužáky k narozeninám. Začala jsem doma v kuchyni našeho paneláku. Můj první „byznys plán“ byl prostý – perníčky. Blížily se Vánoce a já se rozhodla zkusit prodat vánoční perníčky. Ne ty obyčejné hnědé, ale barevné, zdobené, s příběhem. Vymyslela jsem zimní kolekci – malované domečky zapadané sněhem, stromečky, sněhuláky. Založila jsem si stránku na Facebooku a vyfotila pár ukázek.
První zakázky přišly od známých, pak od známých těch známých. Před Vánoci jsem měla tolik práce, že jsem spala jen pár hodin denně, ale vydělala jsem si víc než za dva měsíce ve fabrice.
Po Vánocích přišel útlum, ale já už měla promyšlené valentýnské perníková srdce, pak velikonoční zajíčky… A taky jsem začala experimentovat s bezlepkovými a veganskými variantami. A přidala jsem další cukroví, makronky, věnečky, drobné dezerty.
První rok byl krušný. Pracovala jsem v nájemní kuchyni, kterou jsem si pronajímala na pár hodin denně, všechno jsem dělala sama, ale pomalu jsem si budovala jméno. Druhý rok jsem si už mohla dovolit pomocnici na zdobení a balení. A letos, po čtyřech letech? Mám vlastní cukrárnu v centru města, dvě cukrářky na plný úvazek a speciální nabídku svatebních dortů, které jsou zamluvené na celou sezónu dopředu. Táta, který mi tehdy říkal, že bez vysoké to nikam nedotáhnu, teď hrdě vypráví svým kamarádům o „firemním cateringu“, který jsem dělala pro radnici. A já? Vstávám sice pořád ve čtyři ráno, ale s radostí, protože dělám, co mě baví.
Babička se chodí každý týden pochlubit novou objednávkou svých látkových pytlíků. Její internetový obchůdek vzkvétá a ona ve svých pětasedmdesáti letech přemýšlí o rozšíření sortimentu. Kolikrát si spolu sedneme po zavíračce v mé cukrárně, dáme si kávu a smějeme se tomu, jak jsme obě našly svou cestu bez vysoké školy a vlivných známostí. Jen díky odvaze zkusit něco nového a víře, že když děláte, co vás baví, a děláte to dobře, úspěch si vás najde.
Ta její rada o malých krůčcích se stala mým mottem. Protože i ten největší byznys začíná prvním malým krůčkem. A pak dalším. A dalším. Důležité je začít a nevzdávat se, když přijdou překážky.
