Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta, která jednou zůstane stát s krabicí v ruce a bude se dívat na své jméno sloupnuté ze dveří. V té firmě jsem nechala kus života. Patnáct let. Patnáct Vánoc, patnáct teambuildingů, patnáct letních porad, patnáct příchodů v dešti i ve sněhu. Dělala jsem všechno, co bylo třeba. Zůstávala déle, přicházela dřív, pomáhala, radila, zastupovala, držela firmu, když padala. Nebyla jsem nejhlasitější, ale věděli o mně. Věděli, že když něco hoří, zvládnu to. A já si myslela, že když už nic, tak ten čas, který jsem jim věnovala, něco znamená. Jenže pak přišlo pondělí, tichá kancelář, pozvánka na krátkou poradu a za stolem dva lidé, kteří mi řekli, že „firma přehodnocuje strukturu“. A že „pro mou pozici už není v nové vizi prostor“. A já pochopila, že je konec.
Neptali se, jak se cítím. Neptali se, co potřebuju. Jen mi podali papír a nabídli, že když to podepíšu hned, dostanu odchodné. Věděli, že tohle je způsob, jak se mnou „důstojně“ ukončit vztah. Jenže ono to důstojné vůbec nebylo. Bylo to chladné, rychlé, naplánované. A v jejich očích to byla rutina. Jedna z položek na seznamu. Jen další vyčištění tabulky.
Když jsem odcházela, prošla jsem kolem stolu, kde už seděl někdo jiný. Mladý kluk, maximálně pětadvacet. Na sobě drahou mikinu, sluchátka kolem krku, sebevědomý úsměv. Byl milý. O tom nepochybuju. Ale když mi řekl: „Dobrý den, já jsem váš nástupce,“ měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Ne kvůli němu. Ale kvůli sobě. Kvůli všem těm rokům, kdy jsem se snažila. A najednou nestačilo. Najednou bylo lepší mít někoho mladšího, levnějšího, rychlejšího. Někoho, kdo umí mluvit v buzzwordech, kdo má LinkedIn s perfektní fotkou, kdo má energii, kterou prý já už nemám. A přitom nikdo neřekl, že jsem něco udělala špatně. Právě naopak. Řekli, že mě vždycky vnímali jako stabilní článek. Jenže stabilita dneska nikoho nezajímá.
Seděla jsem ten večer doma a nevěděla, co se sebou. Připadala jsem si stará. Ne podle let, ale podle toho, jak mě viděli oni. Jako někdo, kdo už splnil svou roli. A teď se může klidně uklidit. Všechny ty roky zkušeností, vztahů, krizí, které jsem pomáhala řešit, najednou nestačily. Protože nejsem „dost fresh“. Neumím se „rychle přepnout mezi platformami“. A neumím dělat deset věcí naráz s úsměvem pro Instagram.
Druhý den jsem neotevřela počítač. Ne že bych nechtěla. Ale nevěděla jsem, co do něj mám napsat. Koho kontaktovat. Co říct. V životopise mám patnáct let v jedné firmě. Pevnost, kterou jsem považovala za plus. Jenže najednou jsem zjistila, že pro mnohé je to minus. Protože prý nejsem „dost flexibilní“. Protože „nevím, jak to chodí jinde“. A protože mě „bude těžké přeškolit“. A já se poprvé po dlouhé době bála. Opravdu bála. Ne o peníze. Ale o to, jestli mě ještě někdo vezme takovou, jaká jsem.
Několik týdnů jsem byla jako v mlze. Pořád jsem si připadala jako ta, kterou někdo odložil. Ne proto, že selhala. Ale protože zestárla. V očích systému. A v jednu chvíli jsem si řekla, že musím něco udělat. Ne kvůli nim. Ale kvůli sobě.
Začala jsem psát. Sama pro sebe. Co všechno jsem se za těch patnáct let naučila. Co zvládám. Co mám za sebou. Byla to dlouhá terapie. A když jsem to všechno viděla na papíře, poprvé po dlouhé době jsem se na sebe podívala ne očima těch, kteří mě vyhodili. Ale očima někoho, kdo ví, co má v rukou. Kdo ví, že zkušenost je víc než slova v životopise. A že když jsem obstála tam, obstojím i jinde.
Dnes pracuji jinde. Ne ve stejné pozici. Ale v týmu, kde mě poslouchají. Kde se ptají. Kde vědí, že věk není překážka, ale výhoda. A kde si váží toho, co umím. Není to návrat na výsluní. Ale je to návrat k sobě.
A proč to píšu? Protože vím, že nejsem sama. Že spousta lidí kolem čtyřiceti, padesáti, šedesáti zažívá to samé. Pocit, že už nejsou potřeba. Že je nahradili. Že už nejsou „in“. A přitom v sobě mají tolik, co se nedá naučit za rok v kurzu. Mají nadhled, klid, odolnost. A my žijeme v době, která tohle zapomíná. Která chce jen výkon. Rychlost. Zářivost. Ale já věřím, že to není všechno. A že to, co přinášíme my – co už nejsme dvacetiletí dravci, ale pořád máme co říct – má hodnotu. I když to v životopise možná nevypadá tak sexy.
Takže jestli tě někdy někdo nahradil někým mladším, neber to jako konec. Ber to jako začátek. Tvůj začátek. A možnost znovu si připomenout, kým jsi. Protože to nejdůležitější ti nikdy nevezmou. Tvoje zkušenost. A tvoje síla zvednout se a jít dál.
