Článek
Byl to úplně obyčejný den. Rychlý nákup, pár věcí do košíku, nějaký sýr, pečivo, šampon, krabička čaje. Typická návštěva marketu, jakých jsem zažila stovky.
Byla jsem unavená po práci, v hlavě mi běželo tisíc věcí a jediné, co jsem chtěla, bylo zaplatit a jít domů. A tak jsem stála u regálu s pečivem a přemýšlela, jestli vzít tmavou nebo světlou bagetu, když se za rohem ozval tlumený hlas. Nepřemýšlela jsem nad tím. Lidi se baví všude. Ale pak jsem si všimla, že to nejsou zákazníci. Byli to dva zaměstnanci. A jejich tón mi zamrazil záda dřív, než jsem vůbec stihla pochopit, co vlastně říkají. Stáli u vozíku s prázdnými přepravkami a jeden z nich, mladý kluk s vestou, co už měla odřený nápis, říkal něco jako: „Dneska je to zase přehlídka magorů.“ Zasmál se a druhý, starší, přikývl. „Jo, ti s těma krabicemi od vajec jsou nejhorší. Koukají jak supi, jestli nemají v akci paštiku.“ A pak se rozjela smršť. O „smradlavejch důchodcích“, co se podle nich chodí do obchodu jen ohřát. O matkách s dětma, co „je nechají řvát a dělaj jakoby nic“. O tom, jak „některý lidi ani neví, co si můžou dovolit“ a že by „některý fakt zasloužili nakopnout“. A to všechno jen tak, mezi řečí, s úsměvy, pobavením, jako kdyby si vykládali o počasí.
Stála jsem tam, neviděli mě. Snažila jsem se působit, že něco hledám, ale uvnitř jsem tuhla. Ne proto, že bych si myslela, že všichni prodavači musí být neustále usměvaví a servilní. Ale protože jsem najednou cítila, jak málo stačí k tomu, aby se člověk stal terčem posměchu. Stačí být pomalý. Stačí zapomenout sáček na rohlíky. Mít špatně spočítané drobné. Nebo se zdržet s dotazem, kde je tvaroh. A někde vzadu se o vás možná mluví jako o „trapákovi“, „sockách“ nebo „prdících důchodcích“. Možná to bylo tím, jak samozřejmě to znělo. Žádné šeptání, žádná autocenzura. Jako by to bylo běžné. Jako by tenhle pohled na zákazníky nebyl výjimečný, ale naopak běžný interní folklor. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem možná i já někdy byla součástí podobného komentáře. Že i mě si možná někdy za rohem přehazovali mezi sebou, hodnotili, smáli se mi, protože jsem se moc ptala, moc zdržovala, moc nevěděla. A bolela mě z toho duše.
Došla jsem ke kase, zaplatila a celou cestu domů přemýšlela. Nechtěla jsem být ta, co se uráží kvůli každé hlouposti. Ale nedalo mi to. Vzpomněla jsem si na paní, co šla přede mnou, trochu pomalejší, s taškou, která jí padala z ruky. Usmívala se, snažila se být milá. A já si představila, jak asi vypadá její obraz v očích těch dvou, co si mezi sebou vyprávěli příběhy o „zákaznících týdne“. A bylo mi úzko. Nechci házet všechny do jednoho pytle. Vím, že je to těžká práce. Krátké pauzy, málo peněz, stres, lidi, co vám nadávají kvůli deseti haléřům. Ale pořád věřím, že i v té únavě si člověk může zachovat respekt. Ne obdiv. Ne přehnanou úctu. Ale prostě obyčejný respekt k druhému člověku. A že posmívat se lidem, kteří vás živí, není ani vtipné, ani normální.
Od té doby si jich víc všímám. Zaměstnanců obchodů. Sleduji, kdo má v očích únavu, ale přesto se usměje. Kdo pomůže. Kdo mlčí, ale dělá svou práci s klidem. A někdy se zastavím a řeknu jen – děkuju. Ne proto, že bych chtěla napravit svět. Ale protože mi připadá, že bychom měli připomínat jeden druhému, že jsme lidi. A že to začíná právě u toho, co říkáme, když si myslíme, že nás nikdo neslyší. A možná i těm dvěma bych to řekla. Ne jako výčitku. Ale jako otázku. Jestli si uvědomují, že ti „divní zákazníci“ mají taky svůj příběh. Že za tím starým pánem, co se vrací pro zapomenutý salám, může být osamělost. Že za tou nervózní mámou, co zapomněla zaplatit rohlík, může být bezesná noc. A že za každým, kdo jim leze na nervy, je člověk, který možná právě zažívá svůj nejhorší den. A že právě jejich hlas, jejich reakce, jejich přístup, může být to jediné, co tomu dni dodá kapku lidskosti. A že slova nejsou jen slova. Mohou být ostrá. I když jsou pronesená za rohem, do prostoru, který se zdá prázdný. A že nikdy nevíme, kdo stojí o dva metry dál. A slyší. A už na to nikdy nezapomene. Tak jako já.
