Článek
Ještě nedávno si říkali, že když všechno půjde dobře, bude příští rok o něco klidnější. Že když nečekají žádné zásadní změny, mohli by si aspoň trochu polepšit. Možná na obědy v restauraci jednou týdně. Možná na lepší boty, možná na výlet s vnoučaty. Jenže pak přišla zpráva, která sen o trochu lepší penzi zase rychle zchladila.
V roce 2026 se důchody nezvýší víc, než musí. A pro řadu seniorů to bude znamenat jediné – žádný příspěvek navíc. Studená sprcha. Nejde o žádné škrty ani razantní změny zákonů. Jen o to, že valorizace, tedy pravidelné navýšení důchodů, se odvíjí od inflace. A když je inflace nízká, důchody se zvyšují jen minimálně. Tak to stojí ve výpočtech. Tak to říká stát. A tak to teď bude i v roce 2026. Podle odhadů by se průměrný důchod mohl zvednout o čtyři sta dvacet korun. Možná o čtyři sta osmdesát. Ale spíš ne víc. A pro většinu lidí, kteří každý měsíc obrací každou korunu, to není „příspěvek navíc“. To je spíš zklamání.
Vláda to vysvětluje jasně. Průměrné mzdy sice rostou, ale reálné mzdy ne. A protože se do výpočtů počítá jen inflace domácností důchodců, nikoliv růst platů, vyšší částky nepřicházejí v úvahu. Jinými slovy: když zlevní máslo nebo mouka, důchod se nezmění. Když zdraží elektřina nebo léky, důchod se zvedne – ale jen o tolik, o kolik to ukáže statistika. A ta zatím říká, že moc růst nebude.
Pro seniory, kteří už dnes žijí s rozpočtem, kde se počítá doslova každá desetikoruna, to není zpráva, kterou by chtěli slyšet. Spousta z nich má za sebou desítky let práce. Mnozí z nich vychovali děti, starali se o rodinu, pracovali, i když to nebylo snadné. A teď, když čekali alespoň trochu jistoty, se dozvídají, že si mají vystačit s tím, co je. Že se mají uskromnit ještě víc. Jenže co už se dá víc omezit, když už teď se šetří na jídle, na lécích, na topení? Některé domácnosti zvládnou fungovat dál. Jiné ale budou muset přehodnotit i ty poslední zbytky pohodlí. Třeba nedají vnoučatům o narozeninách, co chtěli. Třeba zruší ten jediný výlet za rok. Třeba se vzdají pravidelného nákupu ovoce. Protože čtyři stovky navíc v roce, kdy všechno stojí víc, nejsou přilepšení. Jsou symbol. A bohužel i připomínka, že stáří v Česku se pořád bere jako období, které má být tiché, nenáročné a pokud možno levné.
A tak přichází otázka, která zůstává viset ve vzduchu: kdy se začne brát vážně, že i lidé v důchodovém věku mají nárok na důstojný život? Ne přežívání. Ne čekání, jestli vyjde elektřina nebo nájem. Ale skutečný, bezpečný, klidný život. Bez stresu z každého účtu a bez pocitu, že na ně stát znovu zapomněl.
