Článek
Byl to úplně běžný nákup. Šla jsem pro chleba, trochu zeleniny a čisticí prostředek. Měla jsem za sebou dlouhý den, bolela mě hlava a jediné, co jsem chtěla, bylo co nejrychleji vyklouznout z obchodu domů a dát si horkou sprchu. Ale znáte to. Jakmile projdete kolem regálu se slevami, i když tam vlastně vůbec nepotřebujete jít, oko zabloudí, ruka sáhne a mozek začne přesvědčovat, že je přece fajn mít doma něco „do foroty“. A tehdy jsem to uviděla. Krabici, která křičela „sleva 70 %“, barevný obal, fotka usměvavé ženy, co vypadala, že právě objevila svatý grál domácí pohody. A já se přistihla, že to držím v ruce, otáčím, čtu popisek, kontroluji cenu, a najednou mám pocit, že to asi musím mít. I když nevím proč.
Byl to přístroj na úpravu vody. Něco mezi malým filtrem, zvlhčovačem a ionizátorem. Původní cena přes dva tisíce, teď za šest stovek. A navíc s cedulkou „poslední kusy“. A to je přesně ten moment, kdy mozek vypne. Protože poslední kusy přece znamenají, že o to byl zájem. A sleva znamená, že je to šance. A najednou zapomenete, že doma vlastně nic takového nepotřebujete, že voda z kohoutku vám chutná, že máte dvě konvice a že jste si ještě včera říkali, že musíte šetřit.
Stála jsem s tou krabicí u pokladny, přehazovala si ji v ruce a říkala si, jak je to vlastně výhodné. A pak se stalo něco, co mě úplně vyvedlo z rovnováhy. Prodavačka, mladá holka s culíkem, se na mě podívala, naklonila se blíž a potichu řekla: „Nechcete to radši vrátit? Upřímně – já bych to nebrala ani zadarmo.“
Zarazila jsem se. Podívala se na ni, nechápala. „Proč?“ zeptala jsem se. A ona jen pokrčila rameny, ale bylo vidět, že chce být opatrná. „Hodně jich bylo vrácených. Lidi si stěžují, že to smrdí, že to špatně těsní, a že to vlastně nic nedělá. Některým to prý začalo během týdne téct do zásuvky. Jen… nechci, abyste se spálila.“ A pak pokračovala dál v markování, jako by se nic nestalo.
Stála jsem tam s krabicí, která mi najednou začala připadat těžší. Najednou už to nebyl výhodný kauf. Byl to podezřelý balík, který si možná jen přehazují z regálu do regálu, protože nikdo nemá odvahu to vyhodit. A já měla v hlavě zmatek. Vrátit to? Nebo to vzít? Co když přehání? Co když je to jen shoda náhod? Co když já budu ta výjimka?
Ale nakonec jsem to položila vedle pokladny. Poděkovala. A šla domů jen s chlebem a zeleninou. A po cestě jsem o tom přemýšlela. Jak snadné je podlehnout iluzi výhodnosti. Jak nás ta sleva umí zblbnout. Jak si myslíme, že když je něco „levné“, je to dar z nebes. A přitom často dostaneme přesně to, za co platíme. Nebo ještě míň. Jen to pochopíme, až když už je pozdě. A že bez té holky u pokladny bych byla přesně ten případ.
Doma jsem si udělala čaj, sedla si na gauč a podívala se kolem sebe. Kolik věcí mám, které jsem koupila, protože byly „ve slevě“? Kolik krámů, které mi jen zabírají místo? Kolik triček, co jsem měla „určitě nosit“? Kolik zbytečností, které se mi zalíbily jen proto, že měly přeškrtnutou původní cenu? A kolik z nich mi vlastně reálně zlepšilo život?
Ten večer jsem si uvědomila, že nejde jen o ten přístroj. Ale o ten princip. O tu naši neustálou touhu něco získat výhodně. A jak nás tahle touha oslepuje. Přestáváme se ptát, jestli to potřebujeme. Jestli je to kvalitní. Jestli to má smysl. Jen koukáme na čísla. A ty nás vedou.
Od té doby jsem opatrnější. Nejen při nákupech. Ale i v přístupu k rozhodnutím. Víc se ptám. Míň se nechávám unášet emocemi. A hlavně si pamatuju tu dívku u pokladny, která se odvážila říct pravdu. I když nemusela. Protože takových lidí není moc. A právě díky nim si občas připomeneme, že hodnoty nejsou jen na cenovce. Ale v úmyslu. V kvalitě. A v tom, že někdo vedle vás není jen součástí procesu, ale člověkem, co vidí dál než do plastového obalu.
Takže příště, až zas uvidím něco ve slevě, dřív než sáhnu po peněžence, si vzpomenu na ten pohled. A na tu větu, která mě zachránila od jednoho zbytečného zklamání. Protože ne všechno levné je výhra. A ne každý kauf je radost. Ale každé upozornění, které přijde včas, je k nezaplacení.
