Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu přehrabovat v cizích bankovních výpisech. Ale když mi Tomáš už potřetí vysvětloval, že nemůže přispět víc na společné bydlení, protože za měsíc utratí jen pět tisíc korun, něco ve mně prasklo.
Dva roky jsme spolu, rok sdílíme byt a účty za energie, jídlo a nájem platím většinou já. A to mám plat zdravotní sestry, zatímco on pracuje v IT. „Vždyť já skoro nic neutratím,“ opakoval pokaždé, když jsem se snažila zavést řeč na peníze. „Obědy mám v práci, kávu si vařím doma, nekouřím, nepiju. Za měsíc utratím možná pět tisíc, všechno ostatní šetřím.“ Brala jsem to jako fakt. Obdivovala jsem, jak je šetrný, jak dokáže hospodařit. Zatímco já jsem živelná, on je jako kalkulačka. Vždycky jsem si myslela, že to je dobrá kombinace.
Až do toho večera, kdy přišel domů a oznámil mi, že si koupil nový herní počítač za čtyřicet tisíc. „Počkej, cože?“ zeptala jsem se zmateně. „Jak to, že máš najednou čtyřicet tisíc? Vždyť říkáš, že všechno šetříš?“ „Však jo, šetřím. Tohle jsou moje úspory,“ odpověděl klidně a začal vybalovat krabici. V tu chvíli mi to došlo. On nekoupil nic do naší domácnosti za celý rok. Ani novou pánev, když se ta stará připálila. Ani závěs do koupelny, když ten starý plesnivěl. Ani mi nenabídl, že zaplatí větší část nájmu, když jsem musela na týden do nemocnice s otřesem mozku a přišla jsem o příplatky za směny.
„Můžu vidět tvůj bankovní výpis?“ zeptala jsem se rovnou, bez oklik. Podíval se na mě, jako bych ho praštila pánvičkou. „Proč? To je moje soukromá věc.“ „Protože něco nehraje. Celý rok mě necháváš platit většinu našich společných výdajů s tím, že nemáš peníze. A teď najednou máš čtyřicet tisíc na počítač?“ Hádali jsme se dlouho. Nakonec mi přihlášení do internetového bankovnictví ukázal. Možná proto, že čekal, že tam nic nenajdu a dám pokoj. Možná proto, že jsem poprvé za dva roky zvýšila hlas. Nevím.
To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Výplata 45 tisíc měsíčně. Pravidelné platby za Netflix, HBO, předplatné tří herních platforem. Každý týden objednávka z restaurace, o které jsem nikdy neslyšela. Nové boty, mikina, sluchátka. A to všechno jen za poslední měsíc. „Takže ty neutratíš nic, kromě pěti tisíc měsíčně, jo?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase. Pokrčil rameny. „To jsou moje věci. To se nepočítá. Myslel jsem běžné výdaje, jako jídlo a tak.“ „Minulý týden jsem ti dala dva tisíce na nákup, protože jsem neměla hotovost,“ připomněla jsem mu. „To jsou taky tvoje věci?“ Mlčel. A já jsem se dívala na obrazovku počítače a přemýšlela, jak jsem mohla být tak slepá. Jak jsem mohla věřit, že někdo, kdo vydělává víc než já, nemá na to, aby zaplatil polovinu nájmu. Ale hlavně – jak to, že jsem nikdy nechtěla vidět jeho finance, zatímco on znal každou položku v mém rozpočtu.
Ten večer jsem nespala. Přemýšlela jsem o všech těch okamžicích, kdy jsem musela počítat, jestli mi zbude dost na dárek pro mámu k narozeninám. Kdy jsem si odpustila nový kabát, protože jsme potřebovali novou pračku. Kdy jsem brala noční směny, abych měla příplatky. A celou tu dobu on kupoval věci pro sebe a nechal mě, ať se starám o naše společné výdaje. Ráno jsem mu řekla, že buď začneme hospodařit skutečně společně, průhledně a spravedlivě, nebo si najdu vlastní byt.
„To je vydírání,“ odpověděl naštvaně. „Navíc hned vyhrožuješ rozchodem.“ „Ne, to je nastavení hranic,“ řekla jsem klidně. „Já nechci skončit. Ale už nechci být ta, která se obětuje, zatímco ty si užíváš.
Je to týden, co jsme měli tenhle rozhovor. Tomáš nakonec souhlasil s tím, že založíme společný účet na výdaje a budeme přispívat podle výše příjmu. Nevím, jestli to bude fungovat. Nevím, jestli mu dokážu znovu věřit. Ale vím, že jsem se poučila. Peníze ukazují priority. A jeho prioritou jsem nikdy nebyla já ani náš společný život. Byla to vždycky jen jeho zábava a jeho potřeby. A já jsem to dovolila.
Teď je čas to změnit – anebo jít dál, sama za sebe.
