Článek
Neuznává mě. Přítelkyně mého syna se ke mně chová s chladnou odtažitostí, jako bych byla vzduch, zbytečná přítěž v jeho životě. A čím déle to trvá, tím častěji se mi do mysli vkrádá ta šílená, hříšná myšlenka – co kdybych jejich vztah rozbila? Co kdybych zasáhla a osvobodila svého syna z téhle zvláštní, pro mě tak nepřijatelné dynamiky?
Vidím, jak se mě vyhýbá, jak se její úsměv určený synovi okamžitě vytrácí, když se na scéně objevím já. Její pohled je prázdný, nezúčastněný, někdy mi připadá až pohrdavý. A bolí to. Bolí to, protože jsem jeho matka. Protože jsem ho nosila pod srdcem, vychovala ho, obětovala mu svůj čas, svou energii, svou lásku. A teď, když do jeho života vstoupila ona, cítím se odsunutá, nepotřebná, jako bych ztratila své místo v jeho srdci.
Snažím se být milá, vstřícná. Ptám se jí na její den, nabízím pomoc, zvu je na oběd. Ale moje snaha se setkává s ledovou zdí. Její odpovědi jsou strohé, vyhýbavé, její přítomnost v mém domě je naplněna napětím a tichem, které křičí. A já se ptám sama sebe – co jsem udělala špatně? Proč mě takhle odmítá?
Můj syn. Vidím, jak se mezi dvěma ohni snaží balancovat. Miluje ji, to je zřejmé. Jeho oči září, když se na ni dívá, jeho hlas je měkčí, když s ní mluví. Ale zároveň vidím i ten stín nejistoty, když se podívá na mě. Jako by tušil mou nelibost, jako by cítil to napětí, které se vznáší mezi mnou a jeho vyvolenou. A já začínám přemýšlet. Začínám si v hlavě přehrávat různé scénáře. Co kdybych mu nenápadně naznačila, že si myslím, že pro něj existuje někdo lepší? Co kdybych zdůraznila její negativní vlastnosti, ty drobné detaily, které mi na ní tolik vadí? Co kdybych… co kdybych zasáhla a aktivně se pokusila jejich vztah narušit?
Je to hrozné, vím to. Ta myšlenka samotná mě děsí. Jsem matka, měla bych svého syna podporovat v jeho rozhodnutích, měla bych respektovat jeho city. Ale ta její neúcta, ta její chladnost, ta její snaha odstřihnout ho ode mě… to ve mně probouzí ten nejhlubší mateřský instinkt, ten pud chránit své mládě před nebezpečím, i když to nebezpečí má podobu okouzlující mladé ženy. Přemýšlím o tom, co na ní vlastně mému synovi tak imponuje. Je krásná, to ano. Ale krása přece není všechno. Je chladná, rezervovaná, zdá se mi, že ji zajímá jen ona sama. Nevidím žádnou snahu o sblížení, žádný zájem o jeho rodinu, o jeho minulost. A to mě děsí. Bojím se, že ho využívá, že ji zajímá jen to, co mu může nabídnout.
Možná se mýlím. Možná jsem jen žárlivá matka, která si nechce připustit, že její syn už není jen její. Možná vidím věci zkresleně, ovlivněná svými vlastními pocity odmítnutí. Ale ten pocit v mém břiše, to tíživé tušení, mě neopouští. Cítím, že něco není v pořádku. Cítím, že tahle žena není pro mého syna ta pravá.
A tak se ta myšlenka vrací. Znovu a znovu. Jak jejich vztah rozbít? Jak ho osvobodit? Je to sobecké? Ano, vím, že je. Ale co je horší? Vidět svého syna nešťastného, nebo riskovat jeho hněv a pokusit se zasáhnout? Svádím vnitřní boj. Rozum mi říká, ať se do toho nepletu, ať nechám syna, ať si sám vybere svou cestu. Ale srdce matky křičí. Křičí o pozornost, o uznání, o ochranu svého dítěte. Možná bych si s ní měla promluvit. Otevřeně, upřímně. Pokusit se zjistit, proč se ke mně chová tak odtažitě. Možná existuje nějaké nedorozumění, nějaký důvod, o kterém nevím. Ale co když ne? Co když je to prostě její povaha? Chladná, rezervovaná, bez zájmu o kohokoliv kromě sebe?
A pak je tu můj syn. Mám s ním promluvit? Mám mu říct, jak se cítím? Bojím se jeho reakce. Bojím se, že mě obviní ze žárlivosti, z toho, že mu chci zničit štěstí. Ale co když jeho štěstí je jen iluze? Co když nevidí to, co vidím já? Je to tak složité. Plné emocí, plné nejistoty. Ale ta myšlenka, ta hříšná myšlenka, se stále vrací. Jak jejich vztah rozbít? Možná je to zoufalství. Možná je to mateřská láska, která nezná hranic. Ale vím jedno – nemůžu dál snášet ten pocit, že jsem pro svého syna někdo cizí. Někoho, koho jeho přítelkyně neuznává.
A to ve mně probouzí temné myšlenky. Myšlenky, které by žádná matka neměla mít. Ale mám. A bojím se, kam až mě zavedou.
