Článek
Pracuji jako administrativní pracovnice v jedné středně velké účetní firmě. Nic světoborného, běžná kancelářská práce – e-maily, tabulky, telefonáty, zápisy z porad. Plat taky nic moc, na městský standard tak akorát na přežití, když člověk nechce každý měsíc obracet korunu. A přesně to byl můj případ.
První den v nové práci byl jako každý jiný první den. Nejdřív představování, pak zaplavení informacemi, a nakonec kolečko po kancelářích. Vše probíhalo hladce, dokud nepřišla otázka: „A kam obvykle chodíš na oběd?“ Petra, moje nová kolegyně z vedlejšího stolu, mě pozvala, abych s ní a ostatními zašla do restaurace naproti. „Mají denní menu za stoosmdesát, je to fajn a nemusíš řešit, co jíst,“ vysvětlovala. Usmála jsem se a vytáhla ze své tašky krabičku. „Díky, ale já si nosím jídlo z domova.“ Její obočí se nadzvedlo v překvapení. „Vážně? To si vaříš sama? Každý den?“ Přikývla jsem a v tu chvíli jsem si všimla, jak se po sobě ostatní podívali. Ne posměšně, spíš udiveně, jako bych právě oznámila, že po práci odlétám na Měsíc.
Během prvních týdnů jsem zjistila, že jsem jediná z patnácti lidí v kanceláři, kdo si nosí vlastní jídlo. Všichni ostatní chodili do restaurací nebo si objednávali dovoz. Začaly narážky. Nejdřív nevinné. „Neříkej, že zase jíš z té krabičky?“ zeptala se jednou Simona, když mě našla v kuchyňce ohřívat těstoviny s cuketou. „Víš, že si tě budu pamatovat jako tu holku s krabičkami?“ smál se Petr, když jsem si na firmeníku vyndala salát. A pak přišly trochu jízlivější poznámky. „To musíš být hodně šetřivá,“ nadhodila jednou Petra, když jsem odmítla společný oběd. „Nebo prostě nemá na pořádné jídlo,“ zašeptal někdo dost nahlas, abych to slyšela. Nevšímala jsem si toho. Nebo jsem se aspoň snažila.
Pravda byla, že jsem si krátce před nástupem do této práce vzala menší půjčku na nový nábytek. Nic extravagantního, jen postel, stůl a skříň do nového bytu, ale splátky ukusovaly dost z mého rozpočtu. A restaurační obědy za sto osmdesát denně? To bylo luxus, který jsem si nemohla dovolit. A tak jsem každý večer strávila půl hodiny přípravou jídla na další den. Naučila jsem se vařit věci, které chutnaly i druhý den. Experimentovala jsem s recepty, které byly levné a přitom výživné. Quinoa s pečenou zeleninou. Cizrnové curry. Domácí zeleninové polévky.
Jednoho dne, asi po třech měsících, Tereza, naše účetní, přišla do kuchyňky, když jsem tam zrovna obědvala. „Co to máš dneska?“ zeptala se a zvědavě nakoukla do mé misky. „Jen bulgur s grilovanou cuketou, paprikou a trochou fetety.“ Zamyslela se. „To vypadá lépe než moje jídlo z restaurace. A kolik tě to stojí?“ Pokrčila jsem rameny. „Tahle porce? Tak třicet korun, možná méně.“ Její oči se rozšířily. „Třicet? A já dnes utratila sto sedmdesát za přesolené rizoto.“ O týden později jsem uviděla Terezu, jak si v kuchyňce ohřívá vlastní krabičku s jídlem. Usmála jsem se, ale nic neřekla.
A o měsíc později nás už bylo pět, kdo si nosil obědy z domova. Mezitím jsem si vedla malou tabulku. Každý den jsem si zapisovala, kolik jsem ušetřila oproti tomu, kdybych šla na menu. Průměrně to vycházelo na sto dvacet korun denně. Za týden šest set. Za měsíc přes dva tisíce. Za rok…
Dnes ráno, přesně po roce v této práci, jsem na stůl položila malý dortík. „Co slavíme?“ zeptal se Petr, ten samý, který si ze mě dřív dělal legraci. „Koupila jsem si letenku do Lisabonu. Na deset dní,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Páni, to je skvělé! Vyhrála jsi něco?“ vyzvídala Simona. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to jsou moje ušetřené ‚obědové‘ peníze. Přesně 29 tisíc za rok.“
V kanceláři se rozhostilo ticho. Tereza, která teď patřila do našeho „krabičkového klubu“, se usmála. „To je vlastně geniální. My ostatní jsme ty peníze prostě propálili v restauracích.“ Nejsem žádný finanční guru ani asketická šetřílka. Jen jsem se rozhodla investovat čas místo peněz. Půl hodiny večer mi ušetřilo měsíčně dva tisíce. A teď, místo abych poslouchala vtípky o svých krabičkách, si budu užívat portugalské slunce, víno a jídlo, které budu moct jíst v restauraci každý den, protože na to konečně mám.
Možná je to malé vítězství. Ale to ticho v kanceláři, když jsem ukázala svou letenku? To stálo za všechny ty krabičky světa.
