Článek
Už jako malá jsem od rodičů slýchala jednu větu pořád dokola – „Šetři si, jednou se ti to bude hodit.“ Bylo to jejich heslo, životní krédo, něco jako modlitba každého poctivého člověka, který ví, že peníze nerostou na stromech.
Vyrůstali jsme skromně. Nechybělo nám to základní, ale na žádné výstřelky nikdy nebylo. Žádné lyžařské kurzy, žádné drahé tábory, žádné zahraniční dovolené. Všechno se hlídalo, počítalo, plánovalo. A já to přijala jako normu.
Když jsem dostala první kapesné, nešla jsem si koupit nanuk jako ostatní. Já si ho schovala. Odložila. Uložila stranou. Protože v hlavě mi zněla ta věta – šetři si. Bylo mi deset, když jsem si začala psát svoje první útraty do sešitu. V šestnácti jsem měla tajnou krabičku, kam jsem si dávala peníze z brigád. V devatenácti jsem si zrušila kartu k účtu, abych neměla pokušení.
Nikdy jsem nebyla ten typ, co si koupí něco, co nepotřebuje. Vždycky jsem zvažovala, počítala, plánovala. A rodiče mě v tom podporovali. Byli na mě pyšní. Říkali, že jsem rozumná, zodpovědná, že to dotáhnu daleko.
A pak jsem dospěla. Měla jsem našetřeno na vlastní byt, žádné dluhy, vlastní auto, postupně jsem začala investovat, číst si o financích, vzdělávat se, plánovat si budoucnost. Nikdy jsem neutrácela zbytečně, ale věděla jsem, že když už si něco koupím, chci, aby to bylo z mého. A z mého úsilí.
Pracovala jsem tvrdě, přivydělávala si bokem, dělala něco navíc. Ne abych měla víc než ostatní, ale abych jednou nemusela žít ve stresu. Abych nemusela počítat každou korunu. Abych měla klid. Jenže pak se to zlomilo. Najednou už to nebylo „dobře, že šetříš“, ale „no jo, ty na to máš“. Začali si všímat, že si občas objednám něco lepšího. Že nejdu vždy po nejlevnějším. Že si koupím nový telefon, boty, jedu na wellness. A z jejich slov se pomalu vytrácela hrdost. Místo ní přicházely poznámky. Že jsem rozmazlená. Že se vytahuju. Že oni si takové věci nikdy dovolit nemohli. A že bych mohla víc myslet na rodinu, když mám „navíc“.
Nejdřív jsem to brala s nadhledem. Ale pak to začalo bolet. Protože najednou mi vyčítali přesně to, co mě celý život učili. Celý život mi říkali, ať si šetřím, a teď mi vyčítají, že mám. Že jsem si ušetřila. Že jsem si to zařídila. Že jsem se nezadlužila. A když jim chci pomoct, odmítnou. Nechtějí. Ale pak se zlobí, že nepomůžu. A člověk neví, co je vlastně správně.
Uvědomila jsem si, že jim nejde o peníze. Ale o pocit. O hrdost. Že je pro ně těžké přijmout, že jejich dítě má víc než oni. Že jim to možná připomíná, co oni sami neměli. Že je to možná tíží, bolí, trápí. A já to chápu. Ale neumím s tím naložit. Protože nejsem ten typ, co by si na něco hrál. Když něco mám, je to proto, že jsem si to odmakala. A ne proto, abych to někomu omlacovala o hlavu.
Dnes si dám pozor, co říkám. Když někam jedu, neříkám to. Když si něco koupím, nepíšu to do rodinné skupiny. Když mi někdo řekne, že se mám dobře, usměju se a řeknu „jde to“. Protože vím, že i dobré věci mohou někoho bolet. Ale uvnitř mě to stejně mrzí. Protože bych si přála, aby byli pořád stejně pyšní. Aby mě v tom podpořili. Aby mi nevyčítali, že jsem se snažila. Že jsem si šetřila. Že jsem poslechla. A že dnes mám klid, který mi celý život slibovali.
A tak si dál šetřím. Ale už ne kvůli nim. Dnes už kvůli sobě. A doufám, že mi to jednou přestanou mít za zlé. Že uvidí, že jsem si ten klid nekoupila. Ale že jsem si ho poctivě vybudovala. Krok za krokem. Korunu po koruně. A že jsem pořád ta stejná holka, která si psala výdaje do sešitu a věřila, že když bude zodpovědná, jednou bude mít klid. A že to nebude vadit nikomu. Ani těm, kteří mě to učili.
