Článek
Jsou roky, které si člověk nijak zvlášť nezapamatuje. A pak jsou takové, kdy si najednou uvědomíte, kolik známých tváří má důvod se zastavit, ohlédnout a trochu slavit. Rok 2026 je přesně ten druhý případ.
Když se řekne Zdeněk Svěrák, většině lidí naskočí něco hodně konkrétního – klidný humor, obyčejné lidské příběhy a filmy, které nestárnou. Letos 28. března slaví devadesát let a je to ten typ výročí, u kterého si člověk neřekne jen „kulatiny“, ale spíš „kus české kultury“. Jeho filmy jako Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve už dávno nežijí jen v kinech, ale v paměti diváků. A pořád fungují stejně dobře.
Zajímavé je, že právě kolem jeho narozenin se objevuje i novinka z další generace rodiny – jeho syn Jan přichází s filmem Pět švestek. A i když je to úplně jiný příběh, pořád je v tom něco společného: jednoduchost, lidskost a důraz na vztahy mezi lidmi.
Vedle Svěráka ale tenhle rok patří i dalším známým jménům.
Miroslav Donutil slaví pětasedmdesát. Herec, který je pro spoustu lidí spojený nejen s filmy, ale i s vyprávěním historek, které by zvládly samostatné představení. Jeho energie a humor jsou pořád stejný – a pořád fungují.
Šedesátiny čekají Richarda Genzera. Člověka, kterého si většina lidí vybaví hlavně jako součást televizní zábavy a improvizace. Ať už v pořadech jako Partička, nebo v dřívějších projektech, vždycky šlo hlavně o spontánnost a humor, který buď sedne, nebo překvapí.
A pak je tu skupina, která slaví padesátiny – tedy věk, kdy už má člověk za sebou velký kus práce, ale pořád je v nejlepších letech.
Aňa Geislerová je v tomhle směru jasné jméno. Herečka, která dokáže zahrát cokoliv od lehkých komedií až po vážná dramata, a vždycky působí přirozeně. Diváci si ji pamatují z filmů jako Štěstí, Pupendo nebo Kráska v nesnázích. Není to hvězda, která by byla „nedotknutelná“ – spíš někdo, koho si divák snadno představí jako reálného člověka.
Jiří Hána patří zase k těm hercům, které člověk vídá často v televizi. Seriály jako Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice z něj udělaly známou tvář, i když se o něm třeba nemluví tolik v médiích jako o filmových hvězdách.
Když se to všechno dá dohromady, rok 2026 působí trochu jako připomínka toho, jak pestrý český film vlastně je. Jedna generace pomalu bilancuje, další je stále aktivní a jiná je na vrcholu sil.
A možná je na tom nejhezčí právě to, že se to celé nepřetrhlo. Že starší tvůrci pořád inspirují, mladší na ně navazují a divák mezi tím dostává pořád nové příběhy.
Ať už si pustí starý film, nebo půjde do kina na novinku, pořád jde v jádru o to samé – o lidi a jejich životy.
A to je něco, co se jen tak neomrzí.
