Článek
Stojím ve frontě na kafe a přehrabuji se v kabelce. Peněženka, klíče, kapesníky, žvýkačky a někde tam musí být i můj telefon.
Po chvíli nahmatám jeho hranatý tvar a vytáhnu ho ven. Starý Samsung, model asi šest let zpátky. Displej má na jednom rohu prasklinu, zadní kryt je odřený a tlačítko pro zapnutí už trochu zlobí. Ale funguje. Tedy většinou. „Páni, to je pravěk,“ ozve se za mnou mužský hlas. Otočím se a vidím mladíka kolem pětadvaceti. Upravené vlasy, značkové oblečení, v ruce nejnovější iPhone. Typický korporátní typ z generace, pro kterou je technologie něco jako náboženství. „Funguje mi,“ odpovím s pokrčením ramen a rychle telefon schovám zpět do kabelky. Není to poprvé, co někdo komentuje můj zastaralý přístroj. Vlastně už to očekávám.
„Víte, kolik nových funkcí mají dnešní telefony? Umělá inteligence, rozpoznávání obličeje, fotky jako z profesionálního foťáku,“ pokračuje, jako by mi chtěl prodat ty úžasné vynálezy moderní doby, bez kterých člověk snad ani nemůže existovat. Usměju se a přikývnu. Nemám chuť vysvětlovat cizímu člověku své důvody. Dostanu své kafe a zamířím k volnému stolku u okna. K mému překvapení mladík vezme své espresso a jde za mnou. „Můžu si přisednout? Jsem tu na schůzku, ale mám ještě dvacet minut čas,“ zeptá se. Pokrčím rameny. Proč ne? Kavárna je skoro plná a vím, jak to je, když člověk potřebuje zabít čas před důležitou schůzkou.
Představí se jako Jakub, pracuje v IT firmě. Rozpovídá se o svém zaměstnání, o výhodách, které má, o firemním autě a notebooku. A pak se zase vrátí k mému telefonu. „Vážně nechápu, jak s tím můžete fungovat. To se vám ani nevejdou aplikace do paměti, ne?“ Napiju se kávy a chvíli váhám. Obvykle o tom nemluvím. Je to příliš osobní. Ale něco v jeho pohledu – není to zlomyslnost, spíš opravdový údiv – mě přiměje k upřímnosti.
„Ten telefon patřil mému bratrovi,“ začnu potichu. „Zemřel před čtyřmi lety. Rakovina.“ Jakubův výraz se okamžitě změní. Úsměv zmizí, oči zvážní. „Je to poslední věc, kterou od něj mám,“ pokračuji. „Když umíral v nemocnici, řekl mi, ať si ho vezmu. Že prý v něm mám všechny naše společné fotky a zprávy. A taky…“ zaváhám, ale pak se rozhodnu pokračovat, „taky tam mám nahrané jeho hlasové zprávy. Když mi bylo smutno, posílal mi hlasové zprávy, kde zpíval nebo vyprávěl vtipy.“
Jakub zírá do svého espressa a mlčí. Já také. Na chvíli se mezi námi rozhostí ticho, které není trapné, jen jaksi… posvátné. „Omlouvám se,“ řekne nakonec tiše. „To jsem nemohl vědět.“ Usměji se. „To je v pořádku. Jak bys mohl?“ „A nemůžeš si ty zprávy a fotky nějak zálohovat? Přenést je do nového telefonu?“ zeptá se opatrně. Přikývnu. „Asi bych mohla. Ale není to jen o těch datech. Je to… chápeš, on ten telefon držel v ruce. Psal na něm. Smál se u něj. Je to jako mít kousek někoho stále u sebe.
“ Jakub pomalu přikývne, jako by najednou pochopil něco důležitého. Něco, co se nedá vyjádřit megapixely, gigabajty nebo výdrží baterie. „Můj děda měl staré hodinky,“ řekne po chvíli. „Nefungovaly už roky, ale odmítal je vyhodit. Když zemřel, babička mi je dala. Prý je nosil celý život.“ Vytáhne z kapsy kapesní hodinky. Jsou zašlé, nedbale vyleštěné, ale evidentně vzácné. „Taky je pořád nosím u sebe, i když čas ukazuji mobilem.“ Usměji se. Najednou mezi námi vzniklo pouto. Pouto lidí, kteří chápou, že některé věci mají hodnotu, kterou nelze měřit penězi ani užitečností.
Když odcházím z kavárny, Jakub mi podá ruku. „Bylo mi potěšením,“ řekne upřímně. „A mimochodem, ten telefon ti opravdu sluší.“ Rozesměji se a zamávám mu. Cestou domů mi v kabelce zapípá oznámení. Vytáhnu bratrův – můj – telefon a otevřu zprávu. Je to od mámy. Ptá se, jestli přijdu v neděli na oběd. Odpovím, že ano, a pak chvíli držím telefon v dlani. Je teplý od baterie, tak jako býval teplý bratrův smích.
Některé staré věci možná nejsou jen veteš, která zabírá místo. Některé staré věci jsou mosty spojující nás s lidmi, kteří už tu nejsou, ale v našich srdcích nikdy neumřeli.
