Článek
Měl to být semestr v zahraničí. Studijní stáž v rámci Erasmu, spousta nových zkušeností, zlepšení jazyka, osamostatnění. Manžel se bál, že nám bude psát každou hodinu, jak se mu stýská a že si neumí uvařit. Já jsem se těšila, že se nám vrátí zocelený světoběžník, plný zážitků a s novým pohledem na svět.
Syn se vrátil jako úplně jiný člověk. Ne, že by se vrátil zlobivější nebo drzejší. On se vrátil… zamilovaný. A tahle láska změnila všechno. Teď odmítá jezdit domů, protože jeho srdce, zdá se, zůstalo kdesi daleko za hranicemi, v obětí nové, cizí lásky. My, rodiče, jsme se najednou ocitli v úplně nové roli – pozorovatelů první, intenzivní a poněkud dramatické vysokoškolské lásky.
Vždycky jsem si myslela, že na takové věci máme ještě čas. Že to přijde až později, až bude mít práci, až bude mít své jisté. Naivní představa, co? Syn je ten typ, který se nikdy moc nehrnul do dlouhodobých vztahů. Vždycky si radši užíval svobody, cestoval s kamarády nebo se věnoval studiu. Najednou se ale všechno otočilo o sto osmdesát stupňů. Vrátil se s rozzářenýma očima, a to nebylo z čerstvého vzduchu z hor, bylo to z lásky. Z lásky k dívce jménem Elena, o které jsme doteď neměli ani tušení.
Zpočátku to bylo roztomilé. Hodiny telefonování, zamilované pohledy do prázdna, úsměvy, které mu hrály na rtech, když si psal zprávy. Dokonce si začal dávat záležet na oblečení a účesu, což u něj byl do té doby nevídaný jev. Každé ráno se mě vyptával, jestli vypadá dobře, a já jsem jen kroutila hlavou. To je síla lásky, říkala jsem si. A v koutku duše jsem se těšila, jak budeme s manželem s úsměvem sledovat tenhle první, intenzivní románek.
Jenže pak se to začalo stupňovat. Nejdřív chtěl zůstávat déle v Praze (kde studuje a Elena také). Pak si najednou potřeboval dělat „společné projekty“. A pak přišel zlom. Začal odmítat jezdit domů na víkendy nebo prázdniny. Ne, že by se mu u nás nelíbilo. On prostě nechtěl být doma, když mohl být s ní. Elena pochází z jiného koutu Evropy, ne zase tak daleko, ale dost na to, aby to vyžadovalo ježdění letadlem nebo dlouhé cesty vlakem. A náš syn, který doteď nerad cestoval ani k babičce na víkend, najednou jezdil tam a zpátky s úsměvem na tváři, jen aby s ní mohl strávit pár hodin.
„Mami, tati, můžu dneska spát u Eleny? Mají volnou postel!“ Nebo: „Už se mi nechce domů, zůstal bych u Eleny, jestli můžu.“ Nejdřív jsme to brali s rezervou. Jednou za čas, proč ne? Ale pak se z toho stalo pravidlo. Jakmile to jen trochu šlo, už byl na cestě. Domov se pro něj stal jen přestupní stanicí, kde si vymění oblečení, hodí si batoh a zase mizí. Občas mi přijde, že náš pes ho vídá častěji než my. A to už je co říct. Cítíme se zvláštně. Na jedné straně jsme rádi, že náš syn prožívá tak krásnou věc. Že je šťastný, zamilovaný, a že poprvé v životě objevil sílu citů. Na druhé straně je tu ta mateřská (a otcovská) starost. Je to zdravé, aby byl takhle pořád pryč? Neztrácí kontakt s realitou? S kamarády tady? Se svými zájmy? A co škola? Toho se bojím nejvíc. Zatím to vypadá, že se to na známkách neprojevilo, ale člověk nikdy neví. Láska je slepá, a v dospělosti, kdy se buduje kariéra a život, obzvlášť.
Zkoušeli jsme s ním mluvit. Jemně. S pochopením. Že chápeme, jak je zamilovaný, ale že domov je domov, že má povinnosti, že se nám po něm stýská. A on? On jen pokrčí rameny a řekne: „Ale mně se prostě nechce domů.“ A v jeho očích je vidět, že v tu chvíli pro něj neexistuje nic jiného než Elena. Žádné argumenty, žádné prosby, nic nepomáhá. Je to jako mluvit do dubu. Zamilovaný dub.
A pak jsou tu ty praktické věci. Kdo ho tam bude vozit? Kdo ho tam bude vyzvedávat? Pro koho budeme vařit večeři? Kdo bude venčit psa? Všechny ty rutinní věci, které jsme doteď dělali automaticky, se najednou staly komplikovanými. A tak se z té první lásky stala tak trochu logistická noční můra. Ale pořád se snažíme to brát s humorem. S černým humorem.
Kdo ví, třeba si za pár let založí vlastní domácnost a my budeme mít zase volno. Nebo se to přežene a on se vrátí k fotbalu a počítačovým hrám. Je to fascinující pozorovat, jak se člověk mění pod vlivem lásky. Z mladého muže, který se bál stínu, se stal odhodlaný cestovatel, který je ochotný překonávat překážky jen proto, aby mohl být s ní. Je to krásné, ale zároveň i trochu děsivé. Protože to, co nám připadá jako „jenom první láska“, je pro něj celý svět. A my, rodiče, se musíme naučit s tím žít. S tím, že náš syn už tak úplně „náš“ není. Že má někoho jiného, pro koho bije jeho srdce. A že ten někdo je pro něj v tuto chvíli důležitější než my. Je to součást dospívání, to vím. Ale přiznám se, že to bolí. Trochu. Jak to vnímáte vy, když se vaše dospělé děti osamostatňují skrze lásku?
