Článek
Ráno to vypadalo jako úplně nevinný plán. Skočím si přes hranice pro sýr, vezmu pár věcí, co jsou tam levnější, projdu si to, dám si kafe a vrátím se domů s dobrým pocitem, že jsem ušetřila a ještě něco zažila. Všechno jsem si naplánovala – lehká neděle, žádný stres, jen malý výlet. Jenže místo klidu mě čekalo něco, co bych popsala asi jako kombinaci pouti, shonu a tichého zoufalství. A to všechno kvůli sýru, který jsem nakonec ani nesehnala.
Vyjížděla jsem po deváté, říkala jsem si, že už bude po ranním náporu. Slunce svítilo, cesta ubíhala, rádio hrálo něco uklidňujícího a já si už malovala ten moment, kdy budu stát v regálu s polskými potravinami a vybírat si z deseti druhů uzeného goudového bochníku. Měla jsem dokonce seznam, co vzít i pro sousedku. Jenže už když jsem přijížděla k obchoďáku, došlo mi, že tohle nebude ten pohodový nákup, jaký jsem si představovala. Parkoviště bylo narvané. A když říkám narvané, myslím tím opravdu po strop. Kroužila jsem asi patnáct minut mezi auty, co stála doslova všude – na trávě, na chodníku, za kontejnery, a i tam, kde se stát nemá. A co bylo nejvíc do očí bijící? SPZ. Samá česká. Praha, Brno, Olomouc, Hradec, dokonce i Znojmo. Připadala jsem si, jako bych ani nepřejela hranice. Jen jsem si udělala kolečko po Česku a skončila v nějakém slevovém pekle.
Nakonec jsem auto nechala na štěrku za plotem, kde už stálo asi dalších pět aut, jejichž majitelé se evidentně také vzdali snahy hledat legální stání. Vešla jsem dovnitř a hned u vchodu mě přivítal další úder – žádné vozíky. Ani jeden. Jen dlouhá fronta lidí, co stáli u vrat a čekali, až někdo vyjede. A v těch očích bylo všechno – frustrace, únava, nervozita. Jeden pán tam dokonce zkoušel někomu vozík vyloženě sebrat pod rukama, protože „tamten stejně vypadá, že už končí“. A já tam stála s košíkem, co jsem si našla v kufru auta, a modlila se, ať to nějak dám.
Uvnitř to nevypadalo o moc líp. Davy lidí, nacpané regály, ale zároveň jakási panika, že něco nebude. Lidi brali máslo po deseti, čokolády po krabicích, těstoviny jako by se zítra měly zavřít hranice. A já jsem jen hledala ten prokletý sýr. Ten jediný důvod, proč jsem tam vůbec jela. Prošla jsem mléčné výrobky, oddělení s uzeninami, i ten chladící kout úplně vzadu. A nic. Jen prázdné místo, kde byla cedulka „Oscypek – dnes v akci“. Jenže žádný oscypek nikde. Jen vzduch a naštvané pohledy ostatních, co evidentně přišli pro to samé. Připadalo mi, že všichni toužili po sýru, který zmizel jako mýtus. Někdo zřejmě vybral celý regál ještě před otevřením, nebo snad někdo rozjel tajnou redistribuci po vesnicích.
A v tu chvíli jsem to pocítila naplno. Jak mě to celé vyčerpalo. Jak jsem tam stála mezi regály, v cizím státě, obklopená vlastním národem, s prázdným košíkem, propocená a frustrovaná. Všechno, co jsem si představovala jako jednoduchý a levný výlet, se změnilo v malou absurdní tragikomedii. A když jsem si chtěla aspoň koupit kávu na uklidnění, fronta k pokladně se táhla přes půl obchodu.
Nakonec jsem koupila jen pár oplatků, balíček žvýkaček a nějakou minerálku. Stála jsem u pokladny, přede mnou paní s dvaceti másly a čtyřmi kily mouky, a říkala si, co vlastně dělám. Kolik energie člověk vydá jen proto, že si myslí, že jinde je líp. Nebo levněji. Nebo jinak. Ale ono to často není o tom, co se dá koupit. Ale jaký z toho máme pocit. A ten byl tentokrát vážně mizerný.
Cestou zpátky jsem seděla v autě a měla pocit, že jsem starší o deset let. Nejen fyzicky, ale i duševně. Chtěla jsem udělat něco pro sebe, pro domácnost, pro peněženku. A místo toho jsem se vrátila , nervy v kýblu, s pocitem, že jsem jen další kolečko ve strojku, který se valí přes hranice ve jménu úspory. Ale za jakou cenu?
Doma jsem položila minerálku na stůl, sedla si a řekla si, že příště už to udělám jinak. Někdy je totiž lepší si dát ten sýr z českého krámu, než kvůli němu ztratit klid. A i když je o pár korun dražší, pořád je levnější než ztracený klid, propocená záda a vědomí, že za tím, co jsme chtěli, zůstalo jen prázdné místo v regálu.
