Článek
Nevím, jestli to byl úplně obyčejný den, nebo jestli jsem byla jen unavená z té zvláštní nálady, co poslední měsíce visí všude kolem. Ale pamatuji si přesně, jak jsem si ten den v duchu odškrtávala, že potřebuji jen pár věcí. Mléko, pečivo, máslo. A jak jsem si říkala, že bude rychlý nákup. Nic velkého. Jen projít, vzít, zaplatit a vypadnout. Jenže místo toho jsem stála u chladicího boxu s máslem a držela v ruce poslední balení. A za mnou stála žena, která mě v tu chvíli nenáviděla.
Nejdřív jsem si toho nevšimla. Byla jsem ráda, že jsem ho našla. Regál byl skoro prázdný, zbyl už jen ten jeden kousek, trošku zmáčknutý v rohu, ale pořád v pořádku. Sáhla jsem po něm automaticky, protože máslo prostě potřebuju. Doma čekají děti, chci upéct bábovku, a hlavně – je to máslo. Nepřemýšlíte nad tím. Jen vezmete. A pak to přišlo.
„To si snad děláte srandu,“ řekla za mnou nahlas ta žena. Nejprve jsem nechápala, že to je na mě. Otočila jsem se a viděla ji. Asi šedesát, upravená, výraz v obličeji napnutý, tělo v křeči. A z očí jí šlehaly blesky. „To si jako vážně vezmete poslední?“ zeptala se a přistoupila o krok blíž. V ruce košík, ve tváři něco mezi pobouřením a neuvěřitelnou únavou. A já tam stála a v hlavě mi blikala kontrolka, že tohle není jen o másle.
Zkusila jsem jí klidně říct, že jsem nevěděla, že je poslední. Že kdybych to věděla, možná bych se zeptala, jestli ho taky potřebuje. Ale že teď už ho prostě držím v ruce. Čekala bych smířlivost. Nebo alespoň povzdech. Ale místo toho přišel výbuch. „Vy mladí jste všichni stejní. Hlavně rychle urvat. Kdyby přišlo do tuhýho, necháte nás tu klidně chcípnout! Myslíte jen na sebe. Jen a jen na sebe!“
Najednou jsme tam nebyly dvě ženy u regálu. Najednou jsme byly ve scéně, která mohla klidně pocházet z filmu o rozdělené společnosti. Já – ta mladší, sobecká. Ona – ta starší, zklamaná. A mezi námi máslo. Jedna věc, kvůli které se odhalilo všechno, co se nashromáždilo za roky.
Lidé kolem se začali otáčet. Nikdo nic neřekl. A já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Ne proto, že bych se cítila vinná. Ale protože jsem viděla, jak moc je ta žena zlomená. Jak moc potřebovala, aby jí ten svět jednou nedal facku. A teď ji podle ní dal já.
Nevím proč, ale podala jsem jí to máslo. Jen tak. Beze slova. Ne proto, že bych neměla ráda máslo. Ale protože jsem v tu chvíli věděla, že ten boj už není o tom, kdo ho dostane. Ale o tom, kdo ustoupí. A že ona ho prostě potřebovala víc. Ne prakticky. Ale lidsky.
Vzala ho. Mlčky. Beze slova díků. Ale v očích se jí něco změnilo. Najednou už nebyla tak napjatá. A já jen stála, ruce prázdné, hlava plná. A říkala si, co to vlastně všechno znamená. Co jsme to za společnost, že nás dokáže rozdělit máslo. Jedna položka na seznamu. Jeden kousek, kvůli kterému na sebe hledíme jako nepřátelé.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsme se vážně dostali do bodu, kdy za každou věcí vidíme hrozbu. Kdy máme pocit, že si musíme všechno vybojovat. Kdy zapomínáme, že jsme na tom všichni podobně. Unavení, přehlcení, nejistí. Možná jsme každý v jiném věku, s jinou zkušeností, ale všichni potřebujeme jen trochu klidu. Trochu pochopení. Trochu jistoty, že nás někdo vidí, slyší, vnímá.
A možná právě v těchhle malých chvílích se to ukazuje nejvíc. V regálu s máslem. V pohledu na cizího člověka. V rozhodnutí, jestli budeme trvat na svém, nebo někomu ustoupíme. Ne proto, že musíme. Ale protože chceme.
Doma jsem vytáhla margarin. Nebyla to bábovka s máslem, ale voněla stejně. A měla v sobě něco navíc. Příběh o tom, jak jsme k sobě navzájem někdy krutí, i když jsme si vlastně tak blízko. A že máme na výběr. Každý den. U každého regálu. Ve všem, co děláme.
Možná příště někdo ustoupí mně. Možná ne. Ale jestli jsem se něco ten den naučila, tak že někdy stačí opravdu málo. Jeden pohyb ruky. Jedno podání. Jedno tiché gesto. A možná se tím nezmění svět. Ale změní se něco v nás. A to je někdy to nejdůležitější.
