Článek
Celý život jsem byla ta zodpovědná. Ta, která má naplánovaný týden dopředu, ta, která si spoří na důchod od první výplaty, ta, která nikdy nepřijde pozdě. Na střední mi říkali „chodící kalendář“, protože jsem vždycky věděla, kdy bude další test z matiky nebo kdy končí termín na odevzdání slohové práce. Moje sestra Lenka je můj pravý opak – věčně chaotická, věčně pozdě, ale taky věčně šťastná. A já si poslední dobou začala říkat, jestli na tom jejím přístupu k životu přece jen něco není.
Před dvěma týdny jsem oslavila čtyřicáté narozeniny. Čtyřicet – věk, kdy už je člověk dost starý na to, aby měl rozum, ale ještě dost mladý na to, aby mohl všechno změnit. A já se rozhodla, že to udělám. Že se konečně přestanu stresovat kvůli každé maličkosti, že přestanu plánovat život na minuty a začnu ho konečně žít. Spontánně. Bez obav. Jako Lenka. Minulý pátek jsem si sedla ke kuchyňskému stolu s notebookem a začala sepisovat plán svého nového, spontánního života. Ironie? Možná. Ale jinak to neumím. Sepsala jsem si všechno, co budu dělat jinak. Že si každý týden vyhradím jeden den, kdy budu dělat něco úplně neplánovaného. Že začnu chodit na lekce tance, protože to jsem vždycky chtěla, ale nikdy jsem se neodvážila. Že si koupím červené šaty – ano, já, která má šatník v odstínech šedé a tmavomodré. A že začnu hned v pondělí.
Pondělí ráno jsem se probudila s pocitem, jako bych měla jet na dovolenou. Ten příjemný pocit očekávání, ta lehkost v břiše. Poprvé po dlouhé době jsem se netrmácela do kanceláře přesně v 7:30, ale dovolila jsem si přijít až na devátou. Vzala jsem si volnější sukni místo obvyklého kostýmku, nalíčila se trochu výrazněji a dokonce jsem si koupila kávu v kavárně naproti (něco, co normálně považuji za zbytečný luxus).
Na recepci mě přivítala Mirka, která už tam sedí deset let a zná každého v budově. „Copak, Jaroslavo, vyspala jste se dneska po opici?“ zeptala se s úsměvem, když mě viděla přicházet tak pozdě. Zasmála jsem se. „Ne, prostě jsem se rozhodla trochu změnit svůj život.“
V kanceláři na mě čekalo několik mailů a dva nepřijaté hovory, ale tentokrát jsem si řekla, že svět se nezboří, když na ně odpovím až po tom, co si v klidu vypiji svou kávu. Kolegové na mě překvapeně koukali. Jarda, se kterým sdílím kancelář, se dokonce dotkl mého čela, jestli nemám horečku. Ale mně to bylo jedno. Cítila jsem se skvěle.
Po obědě jsem si dokonce dovolila malý nákup přes internet – ty červené šaty, které jsem si slíbila. Dlouhé, lehce rozevláté, s výstřihem, který není ani moc hluboký, ani moc upjatý. Přesně takové, jaké bych si nikdy dřív nekoupila. Stály skoro dva tisíce, což je více, než obvykle utrácím za oblečení, ale řekla jsem si, že nový život si žádá nové investice. Večer jsem zavolala Lence a řekla jí o svém rozhodnutí.
Byla nadšená a navrhla, že se příští víkend potkáme a půjdeme někam tancovat. Souhlasila jsem, i když při představě, že budu na veřejnosti tancovat, se mi sevřel žaludek. Ale to je přesně to, co jsem chtěla, ne? Vystoupit ze své komfortní zóny.
Pak přišlo úterý. Ráno jsem se probudila se stejným pocitem nadšení. Dovolila jsem si dokonce dát si delší sprchu než obvykle a na snídani jsem si namísto obvyklých ovesných vloček udělala vaječnou omeletu. Do práce jsem vyrazila opět až na devátou.
Jenže když jsem dorazila do kanceláře, čekal tam už ředitel. A nebyl nadšený. Podíval se na hodinky a pak na mě. „Jaroslavo, můžeme na slovíčko?“
V jeho kanceláři mi vysvětlil, že firma právě přišla o důležitého klienta, protože jsem včera neodpověděla na urgentní mail, který přišel odpoledne. Mail, který jsem viděla, ale rozhodla se, že počká do druhého dne. Nebyl naštvaný, jen zklamaný, což bylo mnohem horší. „Vždycky jsem se na vás mohl spolehnout,“ řekl tiše. „Doufám, že je to jen výjimka.“ Odpoledne přišel balíček s těmi červenými šaty. Když jsem ho otevřela, zjistila jsem, že mi poslali úplně jiný model – krátké, křiklavě červené šaty, které by možná slušely dvacetileté slečně, ale rozhodně ne čtyřicetileté účetní. A jak jsem tak držela ty šaty v rukou, zavolala mi Lenka, že nemůže příští víkend, protože jede neplánovaně do Berlína s nějakým klukem, kterého potkala včera v baru.
Večer, když jsem seděla sama doma s hrnkem čaje, jsem si uvědomila, že můj spontánní život zatím přinesl jen potíže v práci, šaty, které nemůžu nosit, a zklamání z toho, že i ten improvizovaný plán může selhat. Ale víte co? Úterý není konec týdne. A možná nejsem typ na velké, dramatické změny. Možná pro mě ta změna přijde v malých krůčcích. A možná to bude právě tím krásnější.
Ty šaty jsem vrátila a objednala si jiné – tmavomodré, ale s malými červenými puntíky. A do práce jsem začala chodit ne na devátou, ale na osmou. To je pořád o půl hodiny později než dřív. A v pátek si na oběd dávám dezert. Je to malý krok ke spontánnosti, ale je můj. A to je to, na čem záleží.
