Článek
Pamatujete si na ty dny, kdy se vám stane něco tak absurdního, že o tom budete vyprávět ještě vnoučatům? No, přesně takový jsem zažila nedávno. Den, kdy jsem se v restauraci nedobrovolně stala součástí personálu a dokonce si vysloužila spropitné. A to jsem si tam šla jenom v klidu na oběd! Teď se tomu směju, ale tehdy? Tehdy jsem jen valila oči a snažila se pochopit, co se to, proboha, děje.
Víte, chodím ráda na obědy do jedné příjemné restaurace v centru. Taková ta klasika – příjemné prostředí, dobré jídlo, milá obsluha. Znám tam už většinu personálu, občas prohodíme pár slov. Nikdy by mě nenapadlo, že se z běžné návštěvy stane taková fraška.
Bylo úterní poledne, chtěla jsem si dát jen lehký salát. Restaurace byla plná, obědová špička. Vešla jsem dovnitř a hned si všimla, že je to tam trochu hektické. Servírky kmitají sem a tam, číšníci se snaží uhasit všechny požáry. Já si ale jen hledala volný stolek. No a tady začala ta komedie.
Stála jsem u vchodu, trochu rozhlížejíc se, abych si našla místo. Byla jsem oblečená celkem neutrálně – černé kalhoty, bílá halenka. Nic, co by křičelo „servírka“. Jenže zřejmě něco v mém postoji, nebo spíš v chaosu kolem, naznačovalo opak. Najednou se ke mně přiřítil postarší pán od vedlejšího stolu. „Slečno, prosím vás, mohli bychom dostat ještě jednu kávu?“ řekl a ani nečekal na odpověď. Jen mi automaticky podal prázdný šálek. Moje první reakce? Zmatení. „Ehm, já…“ začala jsem, ale on už se otáčel zpátky ke svému stolu a cosi brblal o tom, jak je obsluha dneska pomalá. No nic. Stále jsem držela ten prázdný šálek a přemýšlela, co s ním.
Než jsem se stihla vzpamatovat, přiletěla od baru mladá servírka, která vypadala, že už je na pokraji sil. Zahlédla mě s šálkem v ruce a vykřikla: „Ach, díkybohu, už jsi tady! Vezmi si to hned do kuchyně a pomoz s pitím, nestíháme!“ A než jsem stačila cokoli říct, zmizela v útrobách restaurace. Tak. Teď jsem držela šálek od kávy, tvářila se, že tam pracuji, a k mému překvapení, cítila se docela užitečně.
Místo abych vysvětlila omyl, moje zvědavost a smysl pro humor převládly. Co se stane, když prostě budu chvíli hrát tu hru? Vydala jsem se s šálkem k barovému pultu. Barman na mě jen kývl, jakoby nic, a já si zkusila v klidu najít volné místo u okna. Jenže to už bylo pozdě.
Od stolu v rohu na mě mávala paní. „Slečno! Jsme tu už deset minut, mohli bychom si objednat?“ S povzdechem jsem se k ní vydala. Co teď? Vůbec netuším, co je na denním menu. „Hned jsem u vás,“ řekla jsem s úsměvem, který mi přišel až podezřele profesionální. Odskočila jsem si k sousednímu stolu, kde seděla jiná servírka, a rychle mrkla na její jídelní lístek, abych si alespoň zapamatovala pár názvů jídel. Když jsem se vrátila k paní, tvářila jsem se, že si všechno pamatuji. Objednala si rybu a sklenku bílého vína. Zapisovala jsem si to na papírový ubrousek, protože jsem neměla bloček.
Když jsem se snažila nenápadně předat objednávku do kuchyně, potkala jsem hlavního číšníka. Ten se na mě jen letmo podíval, aniž by si všiml, že nejsem z jejich týmu. „Vidím, že se zapracováváš rychle,“ prohodil s úsměvem a zmizel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem v tom až po uši. Bylo to neuvěřitelné. Lidé mě brali jako novou posilu, a já? Já jsem se prostě svezla na vlně absurdity.
Celou dobu, co jsem tam „pracovala“, jsem se snažila být co nejméně nápadná, ale zároveň jsem musela nějak reagovat. Nosila jsem prázdné talíře, doplňovala sklenice s vodou, a dokonce jsem jednomu hostovi pomohla najít toalety. Vždycky, když jsem něco „udělala“, podívala jsem se na opravdové servírky, jestli si nevšimnou, že tam nemám co dělat. Ale ty byly tak v zápřahu, že si nevšimly absolutně ničeho.
Nejlepší část přišla na konci. Když jsem se konečně rozhodla, že je čas zmizet, ten pán, co chtěl tu kávu, na mě zavolal. „Slečno, ta káva byla výborná!“ (I když jsem mu ji ve skutečnosti nenosila). A pak mi podal padesátikorunu. „Tady máte něco k tomu. Jste šikovná.“ V tu chvíli jsem se musela kousat do rtu, abych nevybuchla smíchy. Vzala jsem si ji, poděkovala a rychle se vytratila z restaurace. Než jsem si stačila dát svůj salát, už jsem si vydělala.
Cestou domů jsem se sama sobě smála. Bylo to tak šílené, tak neuvěřitelné! Kdo by si pomyslel, že obyčejný oběd se může proměnit v takové divadlo? Ale zároveň to byl docela zajímavý experiment. Ukázalo mi to, jak snadno se člověk může nechat unést situací a jak moc lidé spoléhají na první dojem. Takže, kdybych někdy hledala brigádu, vím, kam jít. Ale tentokrát už si vezmu zástěru a bloček. A hlavně, budu očekávat ten zasloužený plat, ne jen spropitné za nic! Tohle dobrodružství mi připomnělo, že život je plný nečekaných momentů, stačí být otevřený a přijmout je s humorem.
