Článek
Letos v březnu mi bylo šedesát pět let. Číslo jako každé jiné, říkala jsem si, když jsem sfukovala svíčky na dortu, který mi upekla dcera.
Vždyť se cítím pořád stejně jako před deseti, patnácti lety. Možná mám o pár vrásek víc a při vstávání ze židle občas zaslechnu svoje kolena protestovat, ale v hlavě mi pořád běhají stejné myšlenky jako dřív. To přece nemůže znamenat, že jsem najednou… stará. Průkazku důchodce jsem si vyřídila hlavně kvůli slevám na vlaky. Plánujeme s kamarádkou Hanou jezdit na výlety po Česku, a ušetřit na každé jízdence čtvrtinu ceny se hodí. Ale to bylo všechno.
Rozhodně jsem se nechystala využívat všechny ty speciální služby a slevy „pro seniory“. Ta kategorie se mě přece netýká! Jenže pak přišel minulý čtvrtek. Potřebovala jsem doplnit zásoby, protože k nám na víkend měli přijet vnoučata. Přišla jsem do našeho místního supermarketu krátce po osmé hodině ranní. Už z dálky jsem si všimla, že něco není v pořádku. Před vchodem stál mladík v zelené zástěře a něco vysvětloval mladému páru, který vypadal dost naštvaně. Když jsem se přiblížila, zaslechla jsem konec věty: „…až od desíti, teď máme vyhrazeno pro seniory.“ Zastavila jsem se a rozhlédla. Kolem mě procházeli lidé se šedivými vlasy, někteří s hůlkami, jiní s nákupními taškami na kolečkách. Došlo mi, že jsem právě narazila na tu pověstnou „seniorskou hodinu“, o které jsem četla v novinách. „Dobrý den, můžu projít?“ zeptala jsem se nejistě chlapce u vchodu. Byl to sotva dvacetiletý kluk s akné na bradě a přátelským úsměvem. Podíval se na mě a pokrčil rameny. „Jste důchodkyně?“ Ta otázka mě zasáhla jako facka. Jsem důchodkyně? Přece nejsem… Ale technicky vzato ano, jsem. Mám průkazku, pobírám důchod. Jen se tak necítím. „Ano, jsem,“ přiznala jsem nakonec a vytáhla průkazku. Cítila jsem se, jako bych se k něčemu přiznávala. Kluk jen kývl hlavou a usmál se. „Tak pojďte dál, paní. A pozor na to nové oddělení vzadu, tam teď přestavují regály.“
Vešla jsem dovnitř s pocitem, že jsem právě překročila nějakou pomyslnou hranici. Supermarket byl poloprázdný, ticho rušilo jen bzučení chladicích boxů a tlumená hudba z reproduktorů. Atmosféra byla zvláštně klidná, bez obvyklého spěchu a nervozity. Procházela jsem uličkami a všímala si ostatních nakupujících. Pán v kostkované košili pečlivě studoval složení jogurtů. Dvě dámy u zeleniny diskutovaly o kvalitě okurek. Starší muž s vojenským držením těla metodicky procházel uličku s pečivem. Všichni nakupovali pomalu, soustředěně, jako by to byla důležitá mise. U pokladny jsem se zařadila za paní s bílými vlasy vyčesanými do elegantního drdolu. Měla na sobě pečlivě nažehlenou halenku a sukni, vypadala jako bývalá učitelka. Když si všimla, že stojím za ní, otočila se a usmála se. „Také poprvé na seniorském nákupu?“ zeptala se mě spiklenecky. Překvapeně jsem zamrkala. „Jak jste to poznala?“ Zasmála se. „Máte takový ten výraz. Já ho měla taky, když jsem tu byla poprvé. Jako by člověk nepatřil ani tam, ani tam.“ Přesně tak jsem se cítila. Postarší paní mi četla myšlenky. „Jmenuji se Květa,“ představila se a napřáhla ruku. „Marie,“ odpověděla jsem a potřásla jí rukou. „Neberte to tak vážně,“ pokračovala Květa, zatímco posouvala svoje nákupy po pásu. „Je to jen kategorie pro úředníky. Důležité je, jak se cítíte uvnitř. A výhody si klidně užijte, zasloužíte si je.“ Než jsem stačila odpovědět, přišla na řadu a začala platit.
Mladá pokladní, sotva po dvacítce, jí trpělivě vracela drobné a pak řekla: „Nechcete pomoct s tím nákupem, paní Horáková?“ „Ne, děkuji, Terezko, dnes to zvládnu. Však víš, že musím udržovat kondici,“ odpověděla Květa s úsměvem a bylo jasné, že se znají. Když přišla řada na mě, nemohla jsem se nezeptat: „Vy sem chodíte často?“ Květa, která si právě balila nákup do plátěné tašky, se usmála: „Každý čtvrtek. Máme tu takovou malou komunitu. Po nákupu jdeme většinou do kavárny naproti. Dávají nám kávu za poloviční cenu a mají výborný jablečný závin. Nechcete se přidat?“ Zaváhala jsem jen na vteřinu. Proč vlastně ne? „Ráda,“ odpověděla jsem.
Ten den jsem získala nejen zásoby na víkend s vnoučaty, ale i novou kamarádku. A taky jsem pochopila, že číslo v občance je opravdu jen číslo. Důležitější je, s kým trávíme čas a jak se u toho cítíme. A jestli mi moje nová „kategorie“ přinese nová přátelství a slevy na kávu… tak proč ne?
Teď už chodím na seniorské nákupy pravidelně. A víte co? Je to mnohem příjemnější než se prodírat davem uspěchaných lidí. Někdy výhody přicházejí v překvapivých baleních. I když je na nich napsáno „pro seniory“.
