Článek
Pošty nemám ráda. Nikdy jsem je neměla ráda a asi nikdy mít nebudu. Jenže co naplat – některé věci se prostě jinak než osobní návštěvou vyřídit nedají.
A tak jsem minulý čtvrtek stála ve frontě na poště v našem malém městě, s balíkem pro dceru v ruce a s myšlenkami na všechno, co jsem ten den ještě měla stihnout. Byla jsem unavená. Ne tou běžnou únavou, kdy si řeknete, že si večer dáte horkou vanu a bude dobře. Byla to ta hluboká únava, která se vám usadí v kostech po týdnech, kdy pečujete o nemocnou maminku, řešíte problémy v práci a ještě se snažíte být tou dobrou matkou a manželkou. Znáte to. Fungujete na autopilota, a když se vás někdo zeptá, jak se máte, automaticky odpovíte „dobře“, protože nemáte sílu vysvětlovat, že se vlastně topíte.
Ten den jsem na poště stála už dobrých dvacet minut. Přede mnou bylo ještě pět lidí a já jsem se podívala na hodinky – za půl hodiny mi začínala porada, na kterou jsem prostě musela dorazit včas. Povzdechla jsem si a začala přemýšlet, jestli to vůbec stihnu. A přesně v tu chvíli se to stalo. Starší paní přede mnou se otočila. Měla šedivé vlasy stažené do jednoduchého drdolu, brýle na řetízku a kabát, který si pamatoval lepší časy. „Slečno, vy spěcháte, že?“ zeptala se mě a já jsem překvapeně přikývla. „Pojďte přede mě. Já mám čas,“ řekla s úsměvem. Zaváhala jsem. Znáte ten pocit – je vám trapné předbíhat, ale zároveň opravdu spěcháte. „Jste si jistá? Nechci se cpát…“ „Ale jděte, já to přežiju. Stejně jdu jen pro známky,“ mávla rukou a lehce mě postrčila před sebe. Poděkovala jsem jí, vděčná za tento malý projev laskavosti, který mi mohl zachránit den. O tři minuty později jsem byla na řadě, rychle odbavila svůj balík a s úlevou si uvědomila, že na poradu dojdu včas. Když jsem vycházela z pošty, paní právě platila u přepážky. Počkala jsem na ni venku, abych jí ještě jednou poděkovala. Vyšla ven, a když mě uviděla, usmála se. „To jste nemusela čekat,“ řekla. „Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat. Vážně jste mi pomohla,“ odpověděla jsem. Paní se na mě dlouze zadívala, jako by mě hodnotila. „Víte, všimla jsem si vás hned, jak jste přišla.“ Překvapeně jsem zvedla obočí. „Vypadáte strašně unaveně. A smutně. Jako někdo, kdo už dlouho nežije, jen funguje.“ Její slova mě zasáhla jako facka. Ne proto, že by byla nezdvořilá – byla pravdivá. A kolikrát v životě se vám stane, že vám naprostý cizinec řekne pravdu, kterou sami před sebou skrýváte? „Znám ten pohled,“ pokračovala. „Měla jsem ho taky. Celý život jsem pečovala o druhé – o manžela, o děti, o své rodiče. A nikdy jsem si nenašla čas na sebe. Myslela jsem, že je to tak správně. A pak jednoho dne můj manžel zemřel a já jsem si uvědomila, že jsem celý život obětovala pro něco, co jsem vlastně ani nechtěla.“ Stála jsem tam jako opařená. Takovouhle konverzaci jsem nečekala od cizí paní před poštou. „Kolik vám je? Čtyřicet?“ zeptala se mě. „Třicet osm,“ opravila jsem ji. „Tak poslouchejte, co vám řekne stará bába. Život není o tom, co musíte. Je o tom, co chcete. A jestli chcete být šťastná, musíte si to štěstí dovolit. Nikdo jiný to za vás neudělá.“ Nevěděla jsem, co říct. Stála jsem tam, s kabelkou přes rameno, poštovním lístkem v ruce a pocitem, že mi tato cizí žena právě řekla něco důležitějšího než kdokoli jiný za poslední roky.
„Jak to víte?“ zeptala jsem se nakonec. „Jak jste poznala, jak se cítím?“ Usmála se. „Protože jsem kdysi byla jako vy. A pak jsem zjistila, že když člověk pořád jen dává a nikdy nebere, jednoho dne zjistí, že už nemá co dát.“ Pak se otočila a začala odcházet. Po pár krocích se zastavila a ještě se na mě podívala. „Mimochodem, až budete příště na poště, nemusíte na mě čekat. Ale mohla byste místo toho udělat něco pro sebe. Třeba si dát kafe. Sama. Bez výčitek.“ A s tím odešla.
Ten den jsem na poradu dorazila přesně včas. Všechno jsem zvládla tak, jak jsem měla. Ale něco se změnilo. V hlavě mi zněla slova té paní. O tom, že život není o tom, co musíme, ale o tom, co chceme. A tak jsem po práci neběžela hned domů. Zastavila jsem se v malé kavárně na náměstí. Sedla jsem si k oknu, objednala si dort, který jindy odmítám, protože „to přece nepotřebuji“, a vypila jsem si kávu. Sama. Bez výčitek. Byla to maličkost. Ale občas i maličkosti mohou změnit život. Stejně jako náhodná slova cizí paní ve frontě na poště.
