Článek
Byl pátek odpoledne, supermarket praskal ve švech a já si říkal, že to byla hloupost jít nakupovat právě teď. Lidi se tlačili v uličkách, vozíky se zasekávaly do sebe a fronty vypadaly nekonečně. Já měl jednoduchý cíl – koupit pár rohlíků k večeři. Jenže jednoduché věci bývají největší past.
Když jsem dorazil k pečivu, viděl jsem už z dálky, že zásoba se tenčí. V kovové bedýnce zůstal jediný, osamělý rohlík. Vypadal trochu křivě a možná už byl i trochu gumový, ale v tu chvíli to byl rohlík zlatý. Přidal jsem do kroku a natáhl ruku.
Současně se ale natáhla i jiná ruka – patřila postarší paní s rozhodným výrazem. Naše prsty se setkaly přímo nad tím osamělým pečivem. Byla to scéna jako z westernu, jen místo koltů jsme drželi nákupní košíky.
„Ten je můj,“ řekla paní přísně, aniž by zaváhala.
„Promiňte, ale já ho viděl první,“ snažil jsem se obhájit svoje právo.
„Já jsem tu byla dřív,“ odvětila.
„Ale já jsem rychlejší,“ namítl jsem, což znělo spíš hloupě než logicky.
Okolo nás začali zpomalovat další zákazníci. Cítil jsem jejich pohledy – bylo jasné, že se tu odehrává něco, co stojí za podívanou. V tu chvíli mě napadlo, že se musím chovat důstojně. Jenže paní byla neústupná.
Nakonec rohlík chytila pevněji, já taky, a tahali jsme ho jako dva psi o kost. Hrozilo, že se prostě zlomí napůl a nikdo nebude spokojený.
„Víš co,“ řekla paní po chvíli, „ty jsi mladý, máš určitě doma mrazák plný jídla. Já jsem sama, já toho rohlíku fakt potřebuji.“
Tahle věta mě dostala. Podíval jsem se jí do očí a najednou jsem si připadal malicherně. Opravdu se hádám o jeden rohlík, jako by šlo o život? Usmál jsem se a pustil ho. „Tak jo, je váš,“ řekl jsem.
Paní se zarazila, ale pak se taky usmála. „Děkuji. Ale víte co? Půlku vám klidně dám.
V tu chvíli se dav kolem nás rozesmál a napětí zmizelo. Byl to okamžik zvláštní lidské solidarity – my dva a jeden rohlík, který se stal symbolem kompromisu. Nakonec paní řekla, že si ho tedy vezme celý, ale podala mi čokoládovou tyčinku, kterou měla v košíku, a řekla: „Na oplátku.“
Když jsem odcházel od pečiva, lidé mě poplácávali po zádech, někdo vtipkoval, že by mě měli vyslat do OSN jako vyjednavače. Připadal jsem si trochu trapně, ale zároveň pobaveně. V supermarketu, kde jinak panuje anonymita, jsme se na chvíli stali malým divadlem.
U pokladen jsem ještě zahlédl paní, jak si rohlík ukládá do sáčku s něhou, jako by to byl nějaký poklad. Mně se cestou domů zdálo, že jsem vlastně vyhrál taky – nejen čokoládovou tyčinku, ale hlavně pocit, že kompromis je často lepší než vítězství.
Když jsem doma příběh vyprávěl přítelkyni, smála se, až jí tekly slzy. „Ty ses vážně hádal o rohlík?“ Ano, hádal. A bylo to směšné i poučné zároveň.
Večer, když jsem kousal do té čokolády, došlo mi, že nákup může být malou metaforou života. Všichni občas chceme „ten poslední rohlík“ – ať už jde o místo v tramvaji, povýšení v práci nebo předposlední kus pizzy na talíři. Ale někdy vyhrajeme víc, když se podělíme.
Od té doby, kdykoli jdu kolem regálu s pečivem, vybaví se mi ten okamžik a musím se usmát. A i když je tam rohlíků plno, připomínám si, že největší hodnota není v samotném pečivu, ale v tom, jak se k sobě lidi dokážou zachovat.
