Článek
Už léta jsem nepřekročila práh knihkupectví. Knihy kupuji online, přijdou zabalené v kartonové krabici, voňavé novotou, ale bez příběhu. Jen produkt, který jsem si objednala. Miluji knihy od dětství, ale nějak jsem se nechala vtáhnout do víru rychlosti a pohodlnosti moderního světa.
Toho dne jsem měla dvě hodiny do schůzky. Pršelo a já se uchýlila do malé uličky starého města, kde jsem zahlédla nenápadný vývěsní štít „Druhý život knih“. Malé knihkupectví vklíněné mezi kavárnu a starožitnictví. Zvědavost mě přiměla vzít za kliku. Uvnitř mě objalo ticho a vůně starého papíru. Regály od podlahy ke stropu, přeplněné knihami všech velikostí a barev. Některé nové, lesklé, jiné ohmataná vydání s ohnutými rohy a poznámkami na okrajích. U pultu seděl muž kolem šedesátky s brýlemi na špičce nosu a knihou v ruce. Když mě uviděl, položil ji stránkami dolů a usmál se. „Vítejte zpátky,“ řekl tiše. Zamrkala jsem překvapeně. „Promiňte, my se známe?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou, „ale poznám člověka, který se vrací ke knihám po dlouhé době. Máte takový ten pohled – směs nostalgie a nejistoty.“
Něco v jeho hlase, v tom, jak přesně pojmenoval mé pocity, mi vehnalo slzy do očí. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala, ale neunikly jeho pozornosti. „Odpusťte, nechtěl jsem vás rozrušit,“ řekl a podal mi papírový kapesník z krabičky na pultu. „To nic,“ usmála jsem se rozpačitě, „jen jste trefil hřebík na hlavičku. Nevím, kdy jsem naposledy byla v knihkupectví.“ Začali jsme si povídat. Jmenoval se František a obchod provozoval už přes třicet let. Původně patřil jeho otci, knihaři, který mu vštípil lásku ke knihám i schopnost číst v lidech. „Myslím, že knihy a lidé mají mnoho společného,“ řekl mi, když mi ukázal sekci poezie. „Někteří lidé jsou jako detektivky – plní překvapení a skrytých motivů. Jiní jako kuchařky – praktičtí, výživní, s recepty na různé životní situace. A někteří…“ usmál se a podíval se na mě, „někteří jsou jako zapomenuté příběhy, které čekají, až je někdo znovu otevře a přečte.“
Procházela jsem mezi regály a František mě nechal bloudit. Občas jsem našla knihu, která mě zaujala, a on ke každé měl co říct. Ne jako prodavač, který chce prodat, ale jako přítel, který sdílí své dojmy. K některým připojil osobní poznámku, k jiným citát nebo anekdotu o autorovi.
Po čase jsem se zastavila u poličky s použitými knihami. Byly levnější, ale František o nich mluvil s největší láskou. „Každá z nich už má svůj příběh,“ vysvětlil. „Někdo je četl v létě na pláži, někdo v nemocnici, někdo v nich našel útěchu nebo inspiraci. Když si takovou knihu koupíte, dostanete bonus – neviditelné spojení s těmi, kdo ji četli před vámi.“ Jako by četl mé myšlenky, dodal: „Online koupené knihy jsou jako lidé bez minulosti. Čisté, nedotčené, ale také trochu… osamělé.“
Uvědomila jsem si, že mám stále ještě slzy v očích, ale už to nebyly slzy smutku nebo nostalgie. Byla to zvláštní směs vděčnosti a probuzení. Jako bych se probudila z dlouhého spánku a někdo mi připomněl, co to znamená skutečně milovat knihy – nejen jejich obsah, ale i jejich duši, jejich příběh, jejich cestu. Nakonec jsem si vybrala tři knihy – jednu novou a dvě použité. František je zabalil do papíru a převázal provázkem. „Žádné plastové tašky,“ mrkl na mě. „Knihy potřebují dýchat.“ Když jsem odcházela, déšť již ustal. Měla jsem ještě půl hodiny do schůzky, ale věděla jsem, že na ni nepůjdu. Zavolala jsem a omluvila se. Místo toho jsem zamířila do parku, sedla si na lavičku a rozbalila první knihu. Voněla dálkami a dobrodružstvím.
Od té doby chodím k Františkovi každý týden. Někdy si koupím knihu, jindy jen posedím a povídáme si. Naučil mě znovu objevit radost z toho být součástí komunity čtenářů, z rituálu vybírání knihy, z pomalosti a pozornosti, kterou si knihy zaslouží.
A vždy, když vstoupím, řekne: „Vítejte zpátky.“ A pokaždé se mi trochu zalesknou oči, protože vím, že teď už to platí doopravdy.
