Článek
Co kdyby stařičké Rakousko-Uhersko, ten mnohonárodnostní kotel, vyhrálo první světovou?
Představa, která se vine jako dým z doutníku v zapadlé vídeňské kavárně, plná stínů a tajemství. Svět, kde by se dějiny stočily jiným směrem, kde by se nepsala Versailleská smlouva, ale habsburská říše dál stála, jako zrezivělý kolos, ale přesto stojící.
Hned na začátku by to znamenalo, že by se ten balkánský oheň, který válku zažehl, uhasil. Srbsko, to malé, hrdé království, by padlo pod habsburskou botu. Rusko, to obrovské, neohrabané impérium, by bylo zatlačeno zpět, do svých nekonečných stepí. Balkán by se stal habsburským lénem, s knížaty, králi, kteří by se klaněli Vídni. Itálie, ta zrádkyně, která se přiklonila na stranu Dohody, by musela platit, možná i územím. Francie, oslabená a bez spojenců, by se musela smířit s tím, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou teď páni Evropy.
A co my, Češi? Žádné Československo, žádná Masarykova republika. Národní hnutí, to, co nám dalo křídla, by bylo potlačeno. Habsburkové by se snažili udržet tu říši pohromadě, možná by nám dali nějakou tu autonomii, ale samostatný stát? To by byl jen sen, který by se rozplynul jako ranní mlha nad Vltavou. Praha by byla jedním z center říše, ale bez vlastního národního ducha.
Dvacetiletí mezi válkami, to období jazzu, moderního umění a filmů, by se nikdy neodehrálo. Nacismus by se nikdy nevyšplhal na vrchol, druhá světová válka by se nekonala, Evropa by nebyla rozdělena železnou oponou. Místo toho by tu byla Evropa starých mocností, kde by Rakousko-Uhersko hrálo první housle. Možná by se Evropa sjednotila, ale pod habsburským žezlem, za cenu národní identity.
Technologie, umění, kultura, všechno by bylo jiné. Vídeň by byla centrem konzervativního umění, kde by se ctily tradice a hodnoty starého světa. Jazz, moderní umění, film? Možná bychom je nikdy nepoznali. A co lidé? Jak by se žilo obyčejným lidem v tomhle alternativním světě? Možná bezpečněji, stabilněji, ale za cenu svobody. Za cenu toho, že by se museli smířit s tím, že jejich sny a touhy jsou druhořadé.
A co dál? Jak by vypadal svět v 21. století? Rakousko-Uhersko jako supervelmoc? Evropa sjednocená pod habsburským žezlem? Nebo neustálé konflikty mezi starými mocnostmi? Nikdo neví. Jisté je jen jedno: svět by byl jiný.
