Článek
Objednala jsem dárky s předstihem a vybrala si výdejní box pár minut od domu. Těšila jsem se, že si je vyzvednu rychle, bez stresu. Jenže pár dní před Štědrým dnem přišla zpráva: „Váš balík byl doručen do jiného boxu.“ Podívala jsem se, pět kilometrů daleko. Další balík? Deset kilometrů. Najednou z pohodlné chůze byla jízda autem, hledání parkování a nervózní čekání, protože systém hlásil, že balíky jsou stále k vyzvednutí, ale dostupných schránek bylo minimum.
Ráno jsem vyrazila. Venku foukal studený vítr, auto plné batohů a tašek. Před boxem stálo kolem třiceti lidí, každý s telefonem v ruce, nervózně sledoval notifikace, kontroloval čísla schránek. Jeden muž zvedal ruce k nebi, protože jeho balík byl doručen do úplně jiného města. Paní vedle mě se hádala s mobilní aplikací, z níž nevysvětlitelně zmizel její balík. Všichni jsme tam stáli, polonadšení, polozoufale, a čekali, až na nás přijde řada.
Otevírací doba balíkovny byla omezená. Kdo pracoval do večera, měl smůlu, někteří lidé stáli od rána, jiní pospíchali rovnou z práce. A když už přišla chvíle, aby člověk vyzvedl balík, ukázalo se, že systém hlásí „dorazil“, ale schránka zůstala prázdná. Zase jeden balík musel jet do dalšího, ještě vzdálenějšího boxu.
Sledovat lidi kolem mě bylo téměř komické. Starší paní se snažila dosáhnout na horní schránku, dítě pobíhalo mezi nohama lidí, muž za mnou mačkal tlačítko schránky, až skoro upadl, a všichni jsme nevěřícně koukali, kdo přijde na řadu a jak dlouho budeme ještě čekat. A přesto, někdo vždycky přiskočil s taškou nebo podržel dvířka. V tu chvíli mi připadalo, že jsme všichni v malé vánoční arén, zmatení, naštvaní, ale nakonec solidární.
Po dvaceti minutách, které se táhly jako hodiny, jsem držela v rukou první balík. Sice jsem byla unavená, trochu promrzlá, ale zároveň spokojená. Ten pocit, že konečně držíte to, na co jste čekali týdny, je neuvěřitelný. Druhý balík jsem vyzvedla o kus dál, a třetí zase ještě jinde, každý kilometr navíc byl příběh sám o sobě.
Cestou domů jsem se smála nad absurditou celé situace. Balíky kilometry daleko, fronty, nervózní lidé, zmatené aplikace a přesto jsme všichni přežili a nakonec se radovali. Když jsem položila poslední tašku na stůl, připadalo mi, že všechny ty malé zmatky a nervozita patří k Vánocům stejně jako světýlka a koledy.
Teď vím, že příští rok budu možná objednávat raději do kamenného obchodu, ale i tak mě tento rok naučil jednu věc: Vánoce nejsou jen o rychlém vyzvednutí balíků. Jsou o trpělivosti, ochotě pomoci, o čekání a o malých momentech, kdy si všichni uvědomíme, že nejde jen o věci, ale o zážitky. O to, že když konečně držíte dárek pro dítě, staršího člena rodiny nebo partnera, všechny ty nervy a kilometráž ztrácejí význam.
A přesně to dělá Vánoce tak zvláštními.
