Článek
Nikdy jsem nebyla sběratelkou umění. Ne že by se mi obrazy nelíbily, ale vždycky jsem měla pocit, že jsou jen pro bohaté lidi, kteří si mohou dovolit vyhodit tisíce za něco, co jen visí na zdi.
Jenže pak zemřela teta Vlasta a já zdědila její byt. A všechno v něm. Teta byla zvláštní žena. Nikdy se nevdala, neměla děti a většinu života strávila jako učitelka výtvarné výchovy na gymnáziu. Posledních deset let jsme se vídaly jen na Vánoce, když za ní táta trval na tom, abychom jeli. Sedávala jsem v jejím obýváku, popíjela čaj z porcelánových hrníčků a poslouchala její nekonečné historky o žácích a obrazech. Umění bylo její život. A jak jsem teď zjistila, když jsem procházela jejím bytem, bylo to znát na každém kroku. Na stěnách viselo přes třicet obrazů. Některé byly malé, jiné zase zabíraly půlku stěny. Krajiny, portréty, zátiší. Některé byly podepsané jmény, která mi nic neříkala, jiné nesly jen iniciály nebo vůbec nic.
Přemýšlela jsem, co s nimi. Byt jsem chtěla pronajmout, takže obrazy musely pryč. „Můžeš je prodat,“ navrhla máma, když jsme spolu telefonovaly. „Některé by mohly mít hodnotu.“ Znělo to rozumně. Jenže jak poznám, které stojí za něco a které ne? Rozhodla jsem se, že požádám o pomoc Milana, mého kamaráda, který pracuje v galerii. Milan přišel o víkendu a s údivem si prohlížel tetin byt. Chodil od obrazu k obrazu, některé jen letmo přelétl pohledem, u jiných se zastavil na dlouhé minuty a pak je opatrně sundal ze zdi, aby se podíval na jejich zadní stranu. „Ten je zajímavý,“ řekl a ukázal na malý obraz visící v rohu pokoje. Byla to krajina, nic zvláštního – stromy, řeka, v dálce nějaká vesnice. „To by mohl být raný Slavíček. Pokud je to originál, má docela hodnotu.“ Podíval se na zadní stranu plátna a pak se zarazil.
„Podívej, něco je tu napsané.“ Na zadní straně obrazu bylo rukou napsáno pár řádků. Písmena byla vybledlá, ale stále čitelná: Vlastičko, jednou pochopíš, proč jsem nemohla zůstat. Tento obraz je můj slib, že Tě nikdy nepřestanu milovat. Možná mi odpustíš, až poznáš podobnou lásku. B. Stála jsem tam jako opařená. B.? Kdo byla B.? A jakou lásku to měla teta poznat? „Co myslíš, že to znamená?“ zeptala jsem se Milana. Pokrčil rameny. „Těžko říct. Vypadá to osobně. Možná přítelkyně nebo kamarádka?“
Následující dny jsem strávila procházením tetina bytu. Hledala jsem jakékoli stopy, dopisy, fotografie, cokoli, co by mi prozradilo, kdo byla tajemná B. Našla jsem několik starých alb, ale žádné fotografie, které by mi napověděly. Pak jsem objevila zamčenou zásuvku v psacím stole. Klíč nebyl nikde k nalezení, tak jsem požádala souseda o pomoc. S trochou úsilí se mu podařilo zámek otevřít. Uvnitř byla složka s dopisy. Starými dopisy, většina z nich ze sedmdesátých let. A všechny byly podepsané „B.“ nebo „Božena“. Jak jsem četla jeden dopis za druhým, tetin život se přede mnou otevíral jako kniha, jejíž obsah jsem nikdy netušila.
Božena byla láska jejího života. Žena, se kterou sdílela více než jen přátelství v době, kdy to bylo nemyslitelné. Z dopisů bylo jasné, že se milovaly, ale také, že Božena nakonec emigrovala. Odešla ze země a teta zůstala – se slibem lásky v podobě obrazu. Sedla jsem si na tetin gauč a rozplakala se. Kolik let musela žít sama, skrývat své city, předstírat před rodinou, že je jen „starou pannou“, která se nikdy nevdala? Jak těžké pro ni muselo být poslouchat tátovy poznámky o tom, že by si měla najít chlapa, nebo máminy rady ohledně seznamek pro seniory? Ten večer jsem zavolala otci. „Tati, věděl jsi, že teta Vlasta byla… no… že měla ráda ženy?“ Chvíli bylo ticho. „Netušil jsem, že to víš,“ řekl nakonec. „Ty jsi to věděl?“
„Myslím, že to věděli všichni. Dříve se o tom nemluvilo, víš? Bylo to jiné než dnes. Tvoje babička to nesla těžce, ale my ostatní… no… byla to Vlasta. Vždycky byla jiná.“ Nemohla jsem uvěřit, že to všichni věděli a nikdo o tom nikdy nemluvil. Ani se mnou, když jsem byla starší. Kolik bolesti mohlo být ušetřeno, kdyby existovala upřímnost, otevřenost?
Obraz jsem neprodala. Visí teď v mém obýváku jako připomínka lásky, která musela zůstat skrytá. A také jako připomínka toho, jak důležité je žít pravdivě. Nedávno jsem se pokusila najít Boženu. Nebylo to snadné, ale s pomocí sociálních sítí a přátel se mi podařilo zjistit, že žije v Torontu. Je jí přes osmdesát let. Napsala jsem jí dlouhý e-mail o tetě, o obrazu a o tom, co jsem objevila. Odpověděla mi za tři dny. Její e-mail byl krátký: Drahá Kateřino, děkuji, že jsi mi napsala. Vlasta pro mě vždy zůstala jedinečnou láskou, i když jsme nemohly být spolu. Těší mě, že její obraz nyní visí ve Tvém domově a že naše příběh nebude zapomenut. S láskou, Božena.
Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby se narodily v jiné době. Mohly žít společně, otevřeně, bez strachu. Když se dívám na ten obraz, vidím nejen krajinu, ale celý příběh – příběh o lásce, která přežila navzdory všemu, i když jen v podobě barev na plátně a slov napsaných na jeho zadní straně. A uvědomuji si, jak moc se svět změnil a jak moc zůstává stejný.
Kolik příběhů kolem nás zůstává nesdělených, kolik tajemství skrytých na zadních stranách našich životů. A jak důležité je naslouchat, i když nikdo nemluví nahlas.
