Článek
Když syrský diktátor Bašár Asad v květnu 2011 odpověděl na syrské protesty v roce tanky a v únoru 2012 nechal rozstřílet celé čtvrti Homsu (750 tis.), měla jsme pocit, že překonal představitelnou míru krutosti a násilí pro 21. století. Silnou vojenskou technikou, poté i letadly, se Asad rozhodl vojensky doslova vyhladit politickou opozici, a to za jakoukoliv cenu na životech a na městech. Tehdy sice získali si civilisté celosvětovou sympatii, ale Bašár pokračoval a během několika let shazováním bomb se vzduchu a s pomocí ruské armády za tři roky zcela zničil Aleppo (1,8 mil.). Zemřelo tam na 30 000 lidí a padala srovnání s Drážďany a s Grozným. V roce 2017 byly koalicí se západní podporou dobity a zničeny ještě Rakka (500 tis.) a Mosul (1,8 mil; 9 tisíc mrtvých civilistů).
Závody v krutosti
Hrůzy války v Sýrii samotné, míru naší zodpovědnosti za ně a přímé dopady na evropskou politiku jsme ještě ani nezpracovali, a míra krutosti byla opět překročena. Loni následoval Mariupol (500 tis.), kde podle Ukrajiny zemřelo 25 000 civilistů. Na rozdíl od krvavého diktátora Bašára a nihilistických džihádistů z Isis, ukrajinská města a civilní infrastrukturu bombarduje bohatý moderní stát, se kterým jsme do 2022 rozvíjeli zásadní obchodní vztahy a někteří z našich politiků i jakési protizápadní spojenectví. Uznat, že Rusko je rozpínavý imperiální stát, jehož státní ideologií je nadřazenost ruské moci, popírání ukrajinské svébytnosti a absolutní neúcta k ruskému i jinému lidskému životu, nám i nějakou chvíli Německu trvalo.
Válku proti městům dnes ale vede Izrael: ani krvavý diktátor, ani imperiální autoritář, ale náš demokratický spojenec. Už více než tři týdny jsme svědky rekordně silného bombardování největšího uprchlického tábora na světě: přelidněné a blokované Gazy. Z 2,3 miliónu lidí na 1,4 miliónu uteklo do jižní části; 10 000 lidí bylo zabito, a z nich asi 4 000 dětí. Podle Save the Children bylo v Gaze za měsíc zabito více dětí, než za rok v ostatních válkách od roku 2019. Jména těchto zabitých jsou zaznamenána, mnoho dalších leží v sutinách domů. Čísla zabitých překračují všechnu dosavadní míru. V Sarajevu za celých 3,5 roku obležení zemřelo 11 500 lidí, v Gaze již za měsíc. V Gaze jsou ničeny celé bloky a ulice, celé čtvrtě, podle Wall Street Journal bylo 45 % domů zničeno nebo poškozeno. Guardian ukazuje mapu s tisíci krátery.
Zprávy z Gazy tragicky převyšují všechno nedávné násilí na městech a civilistech. Nejde ale jen o čísla: válka proti Gaze je mimořádně krutá, protože Gazané nemají kam utéct, protože se jim nedostávají žádnou pomoc a také proto, že se jim nedostává ani uznání, že jsou lidé hodní pomoci, důstojnosti a bezpečí.
Víc než čísla: zmrzačené děti, neustálé bomby a bezvýchodnost
Masové násilí v Gaze neznamená „jen“, že spousta lidí tragickým řízením osudu prostě přestane žít. Znamená to především nepředstavitelné množství utrpení, stresu a zoufalství pro přeživší, pro ty, které se starají o zraněné, pro ty, co v noční košili vyběhli s dětmi na ulici či utekli s batohem někam na jih a snaží se bombardovaném ghettu přežít.
Počtu úmrtí v Gaze odpovídá asi 30 000 zraněných, z nich je opět skoro polovina dětí. To znamená asi tolik, že jejich rodiny – desítky a spíše stovky tisíc rodičů a příbuzných – zoufale hledají lékařskou péči, čistou vodu, jídlo, místo na spaní a bezpečí. A nenacházejí je, zatímco jim na rukách pláčou děti a krvácejí příbuzní. V Gaze není dostatek dostupné péče, ze 35 nemocnic a klinik skoro polovina musela zavřít a nevíme, jak a zda vůbec fungují. Nemocnice jsou přeplněné zraněnými a prchajícími. Nedostávají žádné materiály, dochází jim benzín, elektřina, léky. Nemocnice fungují ve válečném modu, operuje se na zemi, bez sterilizace, bez anestezie. Ani lidé a děti, kteří mají to štěstí, a do nemocnice se dostali, se neuzdraví. Jsou traumatizovaní bombami, operacemi bez anestetik, nemají kde v klidu vyléčit, rehabilitovat, přeoperovat.
Být vážně zraněn v místě, kde padají bomby, kde není péče, obvazy ani čistá voda, je odsouzení k pomalé smrti, nebo alespoň k prodlouženému utrpení pro vás a vaši rodinu. Zvláště děti, které rostou, potřebují komplikovanou péči, kterou nikdy v Gaze nedostanou a mnohé z nich budou žít zmrzačeny. Jejich rodiny, kterých jsou dnes desetitisíce a každý den přibývají tisíce dalších, jsou odsouzeni k nekonečnému zoufalství.
I lidé, kteří se zranění vyhnuli, zůstanou zmrzačeni, a to psychicky. Poslední měsíc v Gaze překračuje představy o pekle: absence bezpečného místa, nemožnost utéct a neustálé dunění bomb plošně ničí lidskou psychiku. Od několika málo novinářů, kteří pracují pro západní noviny, se dozvídáme, že lidé píší fixami na ruce svých dětí jejich jména, pro případ, že osiří. Rushdie Abualouf, novinář BBC málem přišel o rodinu ve výbuchu, jak se to stalo novináři z Al-Jazeery. Tak se, jako většina Gazanů, od svých dětí už ani na chvíli nevzdaluje, protože představa, že přežijí bez rodičů a zůstanou v tom pekle samy, je nesnesitelná. V Gaze není, kam se schovat: i na jih dopadají bomby – Abualouf popisuje, že utekl z rodinou do Gazy a domek, kam se schovali, byl za pár dní zničen. Bomby padají i vedle nemocnice v Khan Younisu. Český antropolog Yasar Abu Ghosh v nedávném podcastu pro Alarm řekl, že lidé už „nepočítají se životem“.
Neustále dunění bomb se přirovnává k zemětřesení, s tím rozdílem, že nekončí. První zprávy o bombardování v Gaze popisovaly, jak děti celou noc pláčou. Dnes už se nic takového nepíše, buď proto, že je příliš nebezpečné z Gazy psát, nebo, že neustálé ostřelování bez naděje na to, že to skončí, se stalo novým horizontem „života“ a přežívání v Gaze. Je nemožné si představit měsíc trvající stres a ohrožení bez útočiště a bez přestávky. Lidé byli traumatizovaní už z předchozích pěti válek v Gaze. Podle už staršího svědectví lékařky pracující pro Lékaře bez hranic reagovali Gazané mnohem častěji na přelety letadel, a i vzdálené bombardování stresem, paralýzou až panikou, na rozdíl od klidnějších cizinců, kteří měli ten luxus, že žili většinu roku ve bezpečí. Od té doby proběhly asi čtyři bombardování Gazy, z čehož to z roku 2014 zabilo 1400 lidi a vyhnalo z domovů 275 000 lidí a stresová nálož se musela znásobit.
Letošní „válka“ je o několik řádů hroznější: Izraelská armáda už nevaruje nebo nečeká na evakuaci, bombarduje celé čtvrtě, mešity, kostely, školy, univerzity, podniky, ambulance. Už měsíc trvající peklo, i kdyby dnes skončilo, se podepíše hlubokou traumatizací na dospělých a zejména na dětech. Podle UNICEF hrozí miliónu dětí v Gaze generační trauma: celé generace těch, kdo přežijí, si ponesou fyzické a psychické následky celý život.
Oko za oko, trauma za trauma
Trauma, způsobené nekončícími útoky na civilisty, nelze nepřirovnat k traumatu přeživších holokaustu, jakkoli to bude mnohým znít divně. Trauma, které musí způsobit dnešní masové násilí na lidech v Gaze, má totiž alespoň z laického pohledu, s traumatem z holokaustu hned několik paralel.
Gazané nemohou nikam utéct, jsou doslova zavření, a z Gazy se stává, podle UNICEFU, masový dětský hrob. Gazané se nemohou schovat, není jim poskytována pomoc ani péče, je jim odepírána voda. Když se dobýval Mosul, lidé byly vyzývání k útěku, kolem Mosulu byly mobilní nemocnice, než Irák zaútočil na ISIS obsazenou nemocnici, čekal týdny a operaci musel schválit premiér. Je ironické, že právě Irák byl schopen cíleného zákroku a respektu válečného práva. Když bylo obléháno a ostřelováno Sarajevo, mezinárodní společenství si prosadilo vzdušnou převahu a vozilo tři roky letadly jídlo, bez kterého by Sarajevané nepřežily. Tehdejší potravinová pomoc a zároveň tolerování ostřelování města děly z kopců se zdál jako vrchol cynismu a absurdity, v porovnání z Gazou šlo však o luxusní statut. Těch pád desítek zraněných Gazanů, kteří byli přijati Egyptem do polní nemocnice, musel odsouhlasit Izrael.
Gazané jsou zcela bez obrany. Útočí na ně nevyspělejší armáda regionu, vyhlásila jim válku, a nemohou se dovolat izraelského práva. Nejsou stát, nemají možnost se zorganizovat a vzepřít se ostřelování, jak to udělali sarajevští civilisté, ani povstat proti Hamásu, jak to udělali lidé z Mosulu; nemohou se stáhnout do bezpečné části země, jako lidé z Mariupolu, nemohou povolat na svou obranu mezinárodní společenství. Jsou zcela vydání na pospas násilí.
V Gaze je celá skupina Gazanů terčem násilí. Přesto, že má jít o válku s Hamásem, je Gaza kolektivně trestána za teror jedné skupiny lidí, je trestána extrémním násilím, vysídlováním více než poloviny obyvatel, zničením jejich obydlí a možnosti života a je jí vyhrožováno, že bude odsunuta do pouště. Gazané v rozhovorech říkají, že se obávají, že současná místa bombardování je taková, že má za cíl učinit Gazu nežitelnou a přeživší rozptýlit po světě a zcela je zničit jako skupinu.
Tato zkušenost absolutní bezbrannosti a vydanosti miliónů násilí ve všech těchto lidech musí zcela zničit zbytky víry v lidství, nemůže nevyvolat tíživé paralely a nemůže nezpůsobit trauma podobné tomu, které útok Hamásu oživil v samotných Izraelcích.
Neexistujete: nemáte stát, nemáte hlas, nemáte práva
Česko je mezi zeměmi, které toto právo na obranu přisuzuje pouze Izraeli. Válku rámujeme pouze izraelským utrpením, ať už tím, co jsme evropským židům sami způsobili, nebo tím, co prožívají po říjnovém teroru. Jakkoli bezpečnostní odpověď na terorismus nikdo nerozporuje, celá debata se vede nevyřčeně o tom, zda je libovolná míra násilí a destrukce legitimní, zda dát nebo nedat Izraeli carte blanche pro zajištění své vlastní bezpečnosti.
Ve vnímání války je určující do očí bijící asymetrie: Izrael má právo na odplatu, Palestinci snad pouze na humanitární ohledy. Izrael má právo na bezpečnost, o bezpečnosti Palestinců se vůbec nemluví. Izrael má právo na solidaritu národů, Palestinci se musí doprošovat už jen vpuštění humanitární pomoci. Není to překvapivé. Základní asymetrie je taková, že určití lidé mají více práv a důstojnosti než jiní.
V prvé řadě mají práva na ochranu a důstojnost národy, co mají stát. Palestinci nemají stát, a to, že nemají cestovní pasy, je ten nejmenší problém. Neexistuje suverénní a právem vázaná instituce, která by se starala o jejich práva a Palestinci tak žijí bez uznání základní důstojnosti. Za Gazany žádný státní aktér s vlastní politikou a armádou nemluví, nevyjednává, nepředstavuje je s uznanou legitimitou, jako to nakonec dělal třeba Alija Izetbegović za ve válce se pomalu se ustanovující stát Bosnu a za jednu z jejich tří stran.
V druhé řadě mají právo na ochranu a důstojnost občané států, a to i států jiných národů. Svrchovanost nad Palestinci má stát, který o ně nestojí, kterého zatěžují a který Palestince jako občany nechce. Kurdové a Baskové ale mají občanská práva států, kde žijí, i když jsou menšinu s odbojnou a někdy i násilnou historií. Ovšem Kurdů je „jen“ 20 %, asi tolik, jako Arabů v samotném Izraeli. Pro Izraelce je důležité mít vlastní národní, etnický stát, a vpustit do něj Palestince ze Západního břehu a Gazy by židovským Izraelcům znemožnilo mít v něm jako jediná slovo. Je tragické, že poté, co v roce 1967 Izrael okupoval zbytek Palestiny, kde dnes žije přes 5 milionu Palestinců, se pro ně rozumný statut nenašel, a to zejména pro Palestince, ale i pro Izraelce samotné. Izrael tak Palestince udržuje pod vojenskou správou v podřízenosti institucionalizovaným násilím v Gaze skrze blokádu a periodické násilné trestání a zastrašování a sám se tak udržuje v problematické a nestabilní pozici koloniálního státu.
Za třetí mají alespoň uznání a práva ti, které považujeme za moderní politické subjekty. Kolonizované národy – Arabové, Vietnamci, Mosambičané – si museli toto uznání vydobýt, často skrze revoluce, vzpoury a války. Když vznikl Izrael, celý Střední východ neměl moderní národní státy, výjimkou bylo Turecka. Egypt se národním státem stal teprve, když se v roce 1952 vzpourou vymanil z britské nadvlády, a Alžírsko skrze válku s extrémně brutální Francií (1954-1962). Pro koloniální války je typické, že ovládané populace kolonizátor považuje primitivní a zaostalé, nepřipisuje jim lidskou důstojnost a práva, a považuje za legitimní je mučit a masově přesouvat. Typické je i to, že jejich odpor většinou nemá politickou eleganci Gándhího nenásilí, a že jejich násilí je vnímáno jako barbarské, zatímco technologicky vyspělé a institucionalizované násilí kolonizátorů je přijatelné. (Zde je nutné říci, že teror Hamásu je neospravedlnitelný a šílený. Je také nutné říci, že pokračující masové násilí na civilistech je nesnesitelné a neslučitelné s lidskoprávními standardy, ke kterým se hlásíme.)
Palestincům politickou subjektivitu neuznáváme. Uznáváme ji Kurdům, Baskům, Irům, Kataláncům a chápeme, že mají právo na stát, nebo alespoň na rovné občanství a autonomii. Když se ale Palestinci masově a nenásilně bouří – např. v roce 2018 masovými demonstracemi u plotu v Gaze – nikdo nevolá po politickém řešení evidentní nespravedlnosti a anachronismu. Je tragické, že dnešní prázdné volání po politickém řešení přináší až neospravedlnitelné násilí. Palestincům ale toto politické řešení a státnost uznat nechceme, protože máme pocit, že je neslučitelná s existencí nebo bezpečností Izraele. Přitom je možná neslučitelná právě s výše popsaným: koloniálním systémem na území, kde má Izrael svrchovanost, ale kde místní obyvatelstvo nemá práva.
Naše nemožná debata
To, že zcela chybí ohled na to, co se v Gaze děje s Palestinci jako s lidmi, ale i na to, co se Gaze děje s Palestinci jako s národem, je skandální. Je skandální volat po odplatě jako v nějakém biblickém hororu. Považuji za hluboce tragické, že Hamás roztočil spirálu násilí brutálním činem. Věřím, že Izrael musí nějakým násilným způsobem proti ozbrojencům Hamásu zakročit. Věřím také, že násilí má smysl, pokud je doprovázeno politikou.
Považuji za nepřípustné, aby reprezentanti českého státu volali po „odplatě“. Budou snad nabádat Zelenského, aby poslal na ruská města bomby pokaždé, když ruská armáda zasáhne ukrajinskou pizzerii nebo obchodní dům? Ne, budou volat po tom, aby Ukrajina odpověděla na barbarství právem. Mají Ukrajinci Rusy „trestat“? Ne, k ruským zajatcům se mají chovat podle ženevských konvencí. Od moderního státu očekáváme právě toto: právo a práva. Měli bychom i Izrael nabádat, aby se snažil Gazany přesvědčit o tom, že válčí z Hamásem a ne s nimi všemi, a aby jim nabídl alespoň minimální práva. Místo, aby naše podpora Izraeli obsahovala i hledání a podporu bezpečnějšího a spravedlivějšího uspořádání, hovoříme pouze o odplatě.
Důvodem je zřejmě to, že celá válka má onu koloniální logiku: dobře chápeme, že moderní stát „disciplinuje“ potenciálně násilné obyvatelstvo větším násilím, bez toho, aby by ochoten jim výhledově umožnit politickou dohodu nebo přiznat práva a občanství. Přinese ale masové násilí na lidech v Gaze, srovnatelné s ničením Grozného, Homsu a Aleppa, bezpečnost? Mnozí o tom pochybují. Není bezpodmínečná podpora bombardování Gazy nebezpečná? Je přípustné vidět v Palestincích jek kolaterální škody jediného subjektu, který má právo na bezpečnost?
Pokud tak mluvíme, tuto koloniální logiku nevědomě podporujeme. Platí ale jen na Západě, v bývalých kolonizujících zemích. Zbytek světa vidí v našem koloniálním myšlení dvojí metr, který na Ukrajinu a Palestinu používáme. Pokud chceme, aby nás zbytek světa chápal a podporoval Ukrajinu v boji proti ruskému imperialismu a autoritářskému světovému řádu, nemůžeme používat koloniální slovník v Gaze.
