Článek
V noci na 9. října oznámil Donald Trump schválení svého mírového plánu Izraelem a Hamásem, během vyjednávání v Egyptě. V Káhiře jej schválili zástupci Hamásu i Izreaele, poprvé seděli proti sobě v jedné místnosti 9. října mělo dojít k podpisu a schválení Knessetem tzv. první fáze plánu. Izraelská bezpečnostní rada a vláda rokovaly až do půlnoci. Po oznámení dohody a oslavách příměří v Gaze i Izraeli ale ještě do poslední chvíle Gazu bombardovala a zabila řadu lidí.
Podepsaná dohoda není dohodou o míru, ale pouze o první fázi příměří, ve které mají být do pondělí či úterý navrácena žijící izraelská rukojmí, jakož i Izraelem 2000 v posledních letech zadržených Gazanů a desítky déle vězněných Palestinců, a izraelská armáda se má stáhnout mimo bývalá velká populační centra, na první ze třech linií, vytyčených plánem. Nadále bude kontrolovat 53% Gazy. Kromě kontur původního 20-bodového plánu není o detailech dohody známo ještě téměř nic, detaily vyjdou najevo během dneška.
Vyjednávání byla krátká: po oznámení tzv. Trumpova plánu, předjednaného nejprve s arabskými státy a potom pozměněného s premiérem Netanyahuem, se k němu relativně pozitivně vyjádřil i Hamás a oznámil ochotu vyjednat detaily. Plán byl velmi obecný, bez zjevných lhůt a garancí a zároveň počítal s odstavením Hamásu od politického vlivu a se stažením izraelské armády. Přes jeho povahu ultimáta došlo k relativně krátkým vyjednáváním a k rychlému souhlasu s jeho první fází. To samotné je úspěch: Hamás představuje dohodu jako výměnu rukojmí za konec války, zatímco Netanjahu jako morální vítězství Izraele.
Bez znalosti detailů a povahy záruk nelze ještě soudit, určitě ale došlo k tomu, že Hamás uznal nutnost ukončil bezměrné utrpení Gazanů pod blokádou, bombardováním a etnickým čištěním, a souhlasil že se vzdá své jediné páky, rukojmí, ve prospěch nové fáze konfliktu, která má být vedena politicky.
Na první pohled je to Netanahuovo vítězství a kapitulace vynucená silou. Další fáze, kam má patřit stažení izraelských vojsk, vytvoření politické správy a mezinárodní ozbrojené síly atd., evidentně nejsou ještě předmětem detailních rozhovorů. Všechny dosavadní dohody o příměří do druhé fáze, který měla následovat po výměně rukojmí, nepostoupily: na podzim 2023 a v březnu 2023 izraelská vláda znovu začala Gazu bombardovat. Izraelská extrémní pravice, stejně jako radikální frakce Hamásu a jiných skupin, mají řadu možností, jak deal sabotovat.
Co je teď jiné?
Co je teď jiné? Změnil se tón, politický kontext a postoj USA. Z tónu je zřejmé, že obě strany jsou ochoty k ústupkům: Hamás zřejmě souhlasil s tím, že předávání rukojmí nebude doprovázen PR akcí; Izrael měl propustit (ale asi nakonec nepropustí) Marwana Barghoutiho, politika, který by mohl sehrát spojující roli na palestinské politické scéně. O něm se nadále bude vyjednávat, jelikož to by konečně otevřelo cestu k dalšímu vyjednávání.
Změnil se i kontext: Palestinci jsou na pokraji nepřežití, každé páté dítě trpí hladem, z kterého se pravděpodobně už nezotaví; blokáda a masové etnické čištění obrátily část mezinárodního mínění proti B. Netanjahuovi, který je v mnohem větší izolaci, než na jaře. Všechny země bezpečnostní rady OSN kromě USA uznaly Palestinu, 142 zemí OSN podpořilo dvoustátní řešení a Itálie, která s Německem a Českem, blokovala sankce EU proti Izraeli, změnila pozici pod vlivem masové stávky.
Za třetí, změnily se regionální vztahy: izraelské útoky na Írán, na Sýrii a nakonec hlavně na Katar vedly k tomu, že se mobilizovali američtí spojenci v regionu, arabské petrostáty, a útok na Katar jim dal páku při vyžadování větší role USA v usměrňování Izraele. Právě arabské státy a Turecko, které byly vůči Gaze dosud spíše pasivní, se také mnohem více zapojily do formulování tzv. Trumpova plánu a do vyjednávání s Hamásem. Právě ony nakonec asi daly Hamásu nějaké garance, že dohoda zohlední dlouhodobější palestinské zájmy.
Pro dosažení dohody hraje samozřejmě největší roli USA a Trumpova schopnost tlaku na Benjamina Netanjahua. Trump evidentně stojí o roli mírotvorce a pod vlivem zmíněné dynamiky na Blízkém východě opustil od legitimizace plánů izraelské krajní pravice a dal najevo limity US podpory. Přes svou jedinečnou schopnost ovlivňovat izraelskou vládu Trump ale nepředstavuje kvůli své nevypočitatelnosti žádnou jistotu ani záruky, že dohoda tentokrát přejde z první do druhé fáze.
Jaké garance?
Cestu k politickému řešení může ale otevřít samotný deal: propuštění rukojmí a souhlas Hamásu s plánem, který oznamuje jeho odstavení, bere další válce proti Gaze jakéhokoli zdůvodnění. V Izraeli bude návrat rukojmí znamenat určité uzavření traumatu z 7. 10. a posun k politickému zúčtování. Celosvětově může posun k diplomacii získat velkou podporu, kterou bude těžké ignorovat, a palestinská politická reprezentace získá hlas, který dosud neměla. Otevírá se prostor pro to, aby zahraniční tlak, zejména ze strany EU, měl konečně šanci více ovlivňovat situaci.
Obecně ale tento deal není pro Palestinu žádnou výhrou: je to vynucené příměří po destruktivní válce, které zatím nepřináší nic, co to už nebylo a co zatím nikdy nefungovalo: další zatím prázdný příslib státnosti a vzdálený horizont vyrovnání. Příměří nespojilo nijak zásadě osud Gazy se Západním břehem, vylučuje na dlouhou dobu gazanskou samosprávu, a nepřináší dosud žádné hmatatelné záruky, že se do Gazy a na Západní břeh nevrátí v nějaké formě systematické násilí. Ze samotného plánu ještě žádný pokrok nevyplývá.
V dané situaci příměří ale představuje obrovskou úlevu pro 2 miliony trpících lidí a všechny, kdo jim pomáhali přežít. Je také konečně šancí na proměnu vztahů: je postavené na procesu, která trvá již od jara, a teprve teď teoreticky odstraňuje zásadní překážky, které měla předchozí vyjednávání: marginalizuje Hamás výměnou za uznání práv Palestinců zůstat (sic) a vytvořit se vlastní reprezentaci, podporovanou mnohem aktivnějšími státy regionu, než tomu bylo doposud.
Změnila se i situace Izraele: jakkoli je jeho politická scéna silně radikalizovaná, Izraeli po loňsku zcela odpadl argument o vnějším ohrožení. Dnes je to Izrael, který ohrožuje a nadále napadá své sousedy. Propuštění rukojmí uzavře jednu fázi a otevře o v Izraeli proces zpracovávání 7. 10. a touhu po návratu k normálu. Dále, vyrovnávání se se selháním bezpečnosti 7. 10., se zločiny izraelské armády a s mezinárodní izolací může, v nějakém horizontu, vést k politickému posunu.
Nejde tedy ani zdaleka o dohodu o míru, ale dohoda k němu otevřela cestu. Donald Trump by si podle mě Nobelovku zasloužil: ne dnes, ale v roce 2027 (nominace jsou za rok a něco), pokud bude schopen a ochoten dohlédnout na to, že dohoda povede do druhé a třetí fáze
