Článek
V debatě „Média a Gaza - Jak česká média informují o válce“ konstatovali hosté obecné selhání: zpravodajství je často jednostranné, ozývají se téměř výlučně hlasy jedné strany; zprávy o válce jsou systematicky rámovány izraelským pohledem, postrádají dlouhodobý kontext a vědomí asymetrické povahy války, a vedou k identifikaci s jednou stranou. I média a novináři, kteří usilují o vyváženost a nestrannost, se potýkají s nedostatkem zdrojů a s danostmi českého publika a omezeními novinářské práce. Důvodů je celá řada, některé jsou pochopitelné, cest k nápravě málo.
Pocit obecného selhání českých médií
Debata „Média a Gaza - Jak česká média informují o válce“ splnila hlavní cíl. Hosté -Lenka Kabrhelová z podcastu 5:59, Natálie Sousa ze zahraniční redakce Seznam Zpráv a Jan Motal, etik médií z Masarykovy univerzity v Brně, a moderátor Josef Šlerka z FF UK klidným a kritickým způsobem, ale jen velmi obecně, zhodnotili přístup českých médií ke konfliktu. Kromě konstatování selhání nebylo ale jednoduché se o médiích obecně vyjadřovat. Proto byla většina debaty věnována vysvětlení tohoto pocitu selhání, který se v určitém ohledu týká všech médií (podrobnosti dole).
Obecné selhání českých médií konstatovali nebo nerozporoval všichni účastníci debaty. Zejména Jan Motal se odkázal na neveřejnou studii o pokrytí konfliktu na ČT na podzim 2024. Ve vztahu k ČT konstatoval, že zpravodajství je obecně jednostranné, naprosto převládají zprávy o Izraeli; zprávy o probíhající válce jsou rámovány právě izraelským pohledem, palestinské hlasy chybí; zprávy zcela postrádají dlouhodobý kontext a vědomí asymetrické povahy války; opakují nefunkční interpretační vzorec ukrajinské války a vedou k identifikaci s jednou stranou.
Přetrvává jasná asymetrie v prezentování obětí: na jedné straně jsou izraelské oběti ze 7.10. ukazovány individuálně a s lidskými příběhy, oběti palestinské, kterých je řádově víc a stále přibývají, jsou většinou zmiňovány jen jako skupina.
Asymetrii v prezentaci lze označit i jako dehumanizující čili snižující míru lidskosti a identifikace s jednou ze stran. Násilí Hamásu bylo zobrazováno mnohem více než násilí Izraele, a násilnost je potom vztahována pouze k Palestincům. Palestinské oběti války, ale i hladu a vysídlení, jsou mnohem méně přítomné. Televizní stanice obecně příliš často ukazují násilí a násilné scény, málo analyzují a vysvětlují.
Izraelská perspektiva konfliktu je všudypřítomná, Palestinci ale prakticky nemají hlas. I ta média, která vyváženost chápe jako zásadní hodnotu novinařiny a jsou poskytování kritických i palestinských hlasů nakloněná, zatím selhávají v nacházení zdrojů.
Válce dále chybí kontext. Pokrytí konfliktu se příliš omezuje na události od 7. 10. To potom posiluje čtení války jako pouze obranné a spravedlivé, a ignoruje desetiletí vzájemného násilí, jeho zásadní asymetrii, jakož i předmět celého izraelsko-palestinského sporu.
Média aplikují na izraelsko-palestinský konflikt vzorec přejatý z ukrajinské války. Mají tedy tendenci stranit Izraeli jako napadené straně a ignorují dlouholeté strukturální a vojenské násilí, kterého se dopouští Izrael: nesnaží se přinášet lepší porozumění konfliktu.
Výše uvedené platí zejména o ČT. Určitou výjimku jsou malá online média jako Voxpot, Deník Referendum a Alarm, a také právě také Seznam Zprávy, jehož práci účastnice obhajovaly. Velká média, i ta, která mají zpravodaje v regionu, si často nevedou o moc lépe. Je ale nutné konstatovat posun od podzimu, kdy se kritické a palestinské perspektivě dostává o něco více prostoru a kdy už se tématem stala i humanitární krize a dopady války na palestinské civilisty.
Důvody selhání
Lenka Kabrhelová a Natálie Sousa samy s výše uvedenými otázkami pracují a snaží se o důraz na individuální příběhy, vyváženost akcentu, a zatím neúspěšně usilovaly o zdroje z Gazy: zde i za sebe uznávaly určité selhání, které se ale v současnosti daří napravovat. Obě ale zmiňují zásadní trvalé omezení: regionu Blízkého východu se v menších médiích věnuje jen velmi málo novinářů a někteří teprve krátkou dobu; menší média nemají prostředky na výjezd a zahraniční reportéry; v komplexních konfliktech jako v Sýrii a Palestině nestačí vyslat jednoho reportéra na týden.
Na rozdíl od západní Evropy, ale i Ruska a Ukrajiny, kde čeští novináři rychle identifikují zdroje, příběhy a znají kontext, Palestina a Izrael jsou nám vzdálené, neznámé a je těžké se v nich zorientovat. Od arabského jara panuje bavíc řada předsudků o regionu jako temnému a nesrozumitelnému místu, „ze kterého nikdy nic dobrého nevzejde,“ a tento pocit se propisuje i do vnímání Palestinců mezi širokou veřejností. Ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu navíc existují silná společenská předporozumění. Novináři nejsou od širší společnosti odděleni, s veřejností řadu předporozumění i očekávání sdílejí, anebo je musí minimálně zohlednit. Učinit zpravodajství srozumitelným znamená s existujícími velkými vyprávěními pracovat. Často se pouze jednoduše přejímají, jen málokteré médium věnuje čas a prostor aktivní práci za účelem lepšího porozumění.
Příkladem předporozumění české veřejnosti, ale i novinářů, je právě přenášení interpretace války z Ukrajiny na Izrael. Všeobecně přijímané a silně zjednodušující čtení války jako odvety za teroristický útok a obranné „operace“ je spoluvytvářeno médii, už jen rámováním konfliktu jako „války“ vedené právem na obranu. Tento pojem navádí představu války mezi dvěma armádami a státy, realita je však jiná: dnešní válka v Gaze je asymetrickým střetem mezi moderní armádou vyspělého státu a rebely z řad obyvatelstva, které tato armáda okupuje, resp. blokuje.
Užívání pojmu válka lze pochopit jako praktickou zkratku a kontrovat nabízením komplexnějšího narativu nebo udáváním kontextu, důrazem na konkrétní vykreslení obou stran a jejich dlouhodobých vztahů. Uvádět širší kontext není ve zpravodajství jednoduché, zejména pokud jde proti obecnému očekávání, a často na něj není prostor: výjimkou jsou opět menší média, která kontextu prostor věnují, jako Alarm, Deník Referendum, Deník N nebo Seznam Zprávy. Kontext ale není jednoduché ani vysvětlit. Už jen proto, že není obecně veřejností a novináři ve svých širších rozměrech znám a chápán: v ČR neproběhla debata o kolonialismu, koloniálních válkách a antikoloniálních hnutích, jako např. ve Velké Británii a Francii, které s odporem vůči koloniálnímu panství mají vlastní zkušenosti (ne už tak Německo).
Proto je pro vysvětlování kontextu třeba otevřít v médiích prostor pro širší debatu nejen s novináři, ale i akademiky, účastníky atd. Zájem o takové otevírání a pochopení této potřeby ale nelze předpokládat všude: české redakce jsou vesměs etnicky homogenní, vykazují málo diverzity a omezené schopnosti vnímat vzdálené regiony realisticky, příkladem jsou třeba vyloženě stereotypní zprávy z Afriky. Potřebné je vzdělávání, a to jak veřejnosti, tak i novinářů.
Co s tím
Zastavit se ovšem na konstatování, že je toto téma těžké, nestačí. Musíme se ptát, co se dá dělat, a to není jednoduché. Právě to, co v debatě do hloubky nezaznělo, bylo ale poučné: jak dosahovat vyváženosti, nestrannosti, jak si zajistit nezaujatost a kritický přístup médií k vlastní práci. Jsou to témata, o kterých je z pozice novináře možná těžké obecně veřejně hovořit, nebo také nejsme zvyklí je u (seriózních) médií klást jako nárok na jejich veřejnou službu.
Nejenže bylo obtížné uvést konkrétní příklady dobré praxe ve zpravodajství z komplexních situací, i debata o nestrannosti se zastavila na osobní praxi diskutujících: Lenka Kabrhelová uvedla, že od začátku své praxe a také díky práci v BBC považuje nestrannost za důležitý cíl, pro jehož dosažení si novinář musí být vědom vlastních biasů a předpojatostí a aktivně jim vzdorovat, bojovat „sám se sebou“. Jan Motl vyjádřil přesvědčení, že média stranit mohou, ale jen z důvodů podpory lidskosti a práva, tedy na základě univerzálních hodnot. Téma nestrannost ale bohužel nevyvolala další rozpravu. Z debaty vychází nestrannost jako individuální zodpovědnost, se kterou pracuje novinář sám, ne jako nárok na novináře, a hlavně ani jako nárok na redakce naléhavě kladený veřejností a profesními organizacemi. Téma profesních organizací bylo účastníky rychle uzavřeno s tím, že jsou nefunkční. Téma vyváženosti také nebylo otevřeno, podobně jako nestrannost se zdá být vnímaná jako individuální úkol, ne jako široké novinářské téma a nárok na naplňování veřejné služby všech veřejnoprávních a seriózních médií.
Naopak zmíněny byly další strukturální změny mediálního provozu, které jdou proti posilování nároku na objektivitu a vyváženost: „celebritizace“ novinářů, zejména komentátorů a moderátorů, kteří svou sledovaností na sítích podporují obchodní model svých médií, přičemž na sítích prezentují své názory, a tím oslabují svou objektivitu, nebo přímo smývají rozdíl mezi zpravodajstvím a názorovým komentářem.
Další téma, které zaznělo v diskusi jen okrajově, jsou konkrétní chyby, jichž se média dopouštějí, a které nekorigují: neexistující fakta o válce, které byly v západních médiích odhalena jako nepravdivá (specifické příklady vraždění 7. 10., ospravedlnění útoku na nemocnici Šifá atd.), ale česká média je neuvedla na pravou míru a stále kolují a je těžké jim vzdorovat. Když např. pan Tomáš Kraus v rozhovoru se mnou ve Vertikále uvedl jako důkaz barbarství Hamásu hoax o pálení dětí v troubě, nemělo smysl jej bez reference na českojazyčné médium vyvracet a celá debata byla v důsledku pokřivená. Dalším problémem je očividně stranící rámování konfliktu skrze slova a obrazy. Obecně byla několika vstupy publika vyjádřen nesouhlas s dehumanizací Palestinců a nezájmem o konkrétní podoby katastrofálních dopadů války v Gaze na civilisty.
Jak dál
Opakovaně byla položena otázka, zda dochází k cenzuře a autocenzuře. Otázky nebyly pochopitelně kladeny na Lenku Kabrhelovou a Natálii Sousu, jež byly pozvány právě jako příklady dobré praxe, ale na média obecně. Tyto otázky ukazují, že pro mnohé ztratila média svou důvěryhodnost natolik, že uvažují o cenzuře či autocenzuře. Mezitím se k přinejmenším otazným praktikám médií další případy – neprofesionální práce Daniely Drtinové a manipulativní reakce hned několika médií na nedávné prohlášení Tomáše Kluse.
Debata byla přes absenci jasné odpovědi na to, jak zpravovat o Gaze, velmi podnětná, protože vyzdvihla omezující povahu novinářské praxe zejména v soukromém sektoru: ať už z důvodu zdrojů a obchodních modelů či ze zohledňování postojů předplatitelů.
Komplexita situace, práce s očekáváním publika a jeho schopností porozumět jinému než černobílému vidění světa a také otevřenost samotných redakcí kriticky se stavět k vlastní práci a k vlastní zaujatosti a pracovat s ambivalencí světa činí zpravodajství o Izraeli a Palestině opravdovou výzvou.
Na druhou stranu jsme svědky největší humanitární katastrofy za desetiletí, a to v regionu, který ovlivní globální směřování Západu, a kde jako ČR neseme svůj díl zodpovědnosti. Proto je nutné na média otevřeně a opakovaně klást větší nároky. Jediným způsobem, jak to dělat, je nejen požadovat dodržování základních principů novinařiny, ale i rozebírat, jak dosahovat vyváženosti, nestrannosti, jak si zajistit nezaujatost a kritický přístup médií k vlastní práci v tomto konkrétním případě, a debatu takto kultivovat. Nemá totiž smysl média pranýřovat, ale společně pracovat na lepším, kritickém a humánnějším porozumění světu.
Debata totiž ukázala, že není správné chápat veřejný prostor jako mediální prostor, i když média v něm mají výsadní postavení. Jeho součástí jsme i my, občanská společnost a akademici. Stejně jako pro média je výzvou zachovat si svou snahou o vyváženost, serióznost respekt lidí, kteří mají zcela jiná východiska, a také o to usilujeme a selháváme. Také my neseme spoluzodpovědnost za vytváření kontextu, vzdělávání veřejnosti a vydiskutovávání sporů.
