Článek
Může se zdát, že debata, zda má manželství zůstat definováno jako podle historické a většinové praxe, tedy pouze jako svazek ženy a muže, je debata akademická, nebo snad i morální, kterou můžeme vést v klidu kabinetů. Není tomu tak, protože definici právního statutu je třeba aktualizovat v souladu s vývojem společnosti. Ten je v poslední době téměř překotný, a to jak na straně společenské praxe, ve změnách, v očekávání a také přijímání změn, tak i na straně předsudků a jejich potenciální škodlivosti.
Na jedné straně už není stávající manželství jedinou rodinnou praxí, ale pouze většinovou. Vedle nich existují mnohé jiné formy soužití a rodin. Lidé dnes vychovávají tisíce dětí ve stejnopohlavních rodinách, a dětem chtějí zajistit právní a institucionální stabilitu a také zákonem posílenou ochranu před dennodenní diskriminací. Tisíce si přejí uznání svých svazků a společnost je v tom většinově podporuje.
S rostoucím přijímáním a normalizací kontrastuje opačný trend. V posledních letech paradoxně dostaly větší místo stereotypy, organizovaný odpor k narovnávání práv. LGBTI lidé jsou v poslední době stále častěji terčem symbolického násilí, verbálních útoků, ale i násilí fyzického a dokonce terorismu.
A právě proti tomuto trend by měl zakročit zákonodárce, jakož i soudní a politická autorita.
Paradoxní trend
Tento trend je překvapivý, právě proto, že kontrastuje s přijetím, ale je reálný, a lze jej vysvětlit. Je Má kořeny obecně v proměňujícím se mediálním a politickém prostředí, které obecně proměňuje naši demokracii. Stalo se zcela běžným, že politici, média, různí aktivisté dehumanizují menšiny, vykreslují je stereotypně a jejich požadavky na práva a uznání interpretují skrze konspirační teorie. A nejde jen o marginální hlasy. Dnes se s nepřátelskou a ponižující stereotypizací můžete setkat v kostele, v tištěných médiích, ale i v parlamentu a senátu, a donedávna na Hradě.
Důvody jsou dva: požadavky na narovnání práv vytvořily situaci, ve které se k tématu vyjadřují a využívají je aktéři s různými zájmy. Na naší politické scéně se objevily nové jevy: radikálně-pravicový populisté a tzv. neo-konzervativní aktivismus, kteří právě práva menšin učinili svým hlavním tématem. Vedle odmítání islámu a migrace vece radikální pravice u nás i u sousedů otevřeně homofobní a transfobní politiku, většinou před volbami. Katoličtí aktivisté zase rozvinuli narativ, postavený na odmítání společenského pokroku týkající se práv menšin a autonomie rozhodování žen. Považují totiž společenské hierarchie, tedy výsadní postavení křesťanů, mužů a bílých, nad ostatními, za záruku společenského řádu a soudržnosti, a potažmo také svých vlastních privilegií.
Širším kontextem jsou více či méně viditelné kulturní války. Tím označuji situaci, kdy v politice globálně hrají čím dál větší roli tzv. kulturní témata a výrazně zastiňují spory tradičně vedené o přerozdělování, tedy daně, důchody, mzdy atd. Na druhou stranu je představa kulturních válek i politický nástroj, který vytváří představu o rozdělené společnosti – liberálové vs. konzervativci, města vs vesnice, elity vs lid, a umožňuje mobilizovat proti hrozbám a umělým strašákům, jako např. diktatury menšin, a znemožňuje dialog, vyjednávání a kompromis.
Nepřátelství vůči menšinám není neseno jen setrvačností historických stereotypy, které se postupně odbourávají. Postavení menšin, kam počítám i ženy, se v posledních deseti letech u nás, ale i na západě a globálně, staly terčem útoků hlasitých zastánců skupin, které se cítí ohroženy proměnami spojenými s globalizací. Ty zvýhodňují produktivní městská centra na úkor periferií a demokracie zápasí s nacházením odpovědí. Právě liberální a reformní postoje se staly symbolem úspěšných center, a také symbolickým terčem populistů a aktivistů, kteří se živí nespokojeností periferií a lidí v objektivně zhoršujících se socioekonomických situacích. Proto je třeba považovat tento trend za trvalý a postavit se mu dříve, než se projeví nevratným způsobem či zakoření.
Slovenský nástup národně-konzervativního populismu
To se totiž stalo na nám blízkém Slovensku: pokud nenávistné a negativní postoje nedostanou stopku, dynamika populistické soutěže je schopná je rozvířit do nezvratných situací. Na Slovensku tak veřejné nepřátelství a stereotypizace LBGTQI lidí vyústilo v smrtelné násilí.
LGBTIQ lidé jsou nejpozději od roku 2015 předmětem veřejného nepřátelství, posilování stereotypů a vykreslování jako hrozba. Robert Fico, bývalý komunista, socialista, a nakonec pravicově radikální populista, nechal do ústavy svou většinou v parlamentu v roce 2014 zanést definici manželství jako svazku muže a ženy. O rok později se na tuto samou otázku pořádalo referendum, doprovázené ještě otázkou, zda mají stejnopohlavní páry mít možnost ucházet se o adopce a zda má být sexuální výchova ve školách. Toto podivné referendum rozdělilo společnost a prokázalo politickou sílu konzervativní mobilizace, kterou dnes využívají populisté. Posílilo homofobní postoje ve společnosti a dalo za pravdu stereotypům: něco v nich bude asi špatně, když se o tom hlasuje. Konzervativní a vůči LGBT lidem dehumanizující postoje se potom staly normou: kdokoli se zastal menšiny, dostal nálepku liberál nebo levičák.
Právě rok 2015 politologové obecně pokládají za rok nástupu národně-konzervativního populismu. Kromě církve, která hovoří o liberální kultuře smrti, se nepřátelství k LGBTIQ a k potratům ujala fašistická pravice a dnes i středové a mainstreamové strany. V parlamentu padly návrhy na zákaz vyvěšování duhových vlajek. Na Slovensku se každoročně udávají anti-ceny homofob roku a pravidelně ji za šokující výrazy získávají přední politici. Není divu, že si vrah a terorista z Teplárně vybral ze svého seznamu nepřátel ty oběti, které téměř nikdo nešel litovat a bránit.
Eskalace mlčením a zlehčováním
Eskalace pokračovala i po zářijovém útoku v Bratislavě. Kromě jednoznačného postoje prezidentky nedošlo k žádné reakci. Zákon umožňující velmi omezenou formu partnerské registrace parlament odmítl. Absence jednoznačné reakce z oficiálních míst dává najevo, že násilí na menšinách není společenská hrozba, ale pouze „jejich“ problém. Násilí potom nepřímo schvalují mnohé výroky, jimiž se přední politici od jakéhokoli výrazu solidarity s oběťmi distancují. Bývalý premiér Matović vede regulérní transfobní a homofobní kampaň na facebooku, kde „já jsme hetero“ a „pokud máte rozum partnerství nepodpoříte“ je nejmírnější výraz.
Toto nepřímé schvalování má své výsledky. Na Slovensku se poté množí se reakce typu: „Kdo ví co tam za tou Teplární všechno bylo“. Jinými slovy, nejsou nevinní, nejspíš si za to mohou sami, kdo ví, jestli tam nebyly drogy, jak se vyjádřil trnavský arcibiskup. Toto je přímý dopad stereotypizace vůči těm, které považujeme za odlišné, slabší, podezřelé. A je to také linka, která se používá vždy při pokusech o zakrytí či legitimování násilí, nejen na LGBT, ale i na ženách.
Politická pasivita ukázala, že teror v gay baru nejsou pro Slovensko otřesením, jako byly např. vraždy v Charlie Hebdo ve Francii či vražda teplého politika Theo van Gogha v Nizozemsku. Dehumanizace menšiny totiž cestu násilí umetla.
Slovensko zašlo ve své krizi demokracie opravdu tak daleko, že společenské napětí, které novinář Martin Šimečka nazývá akumulovaným „hněvem“, neumožní žádnou solidární reakci s obětmi prvního teroru ve Střední Evropě. Naopak, Slovenský mainstream se explicitně ubírá maďarským směrem.
Je Česko jiné?
My nejsme a nechceme být jako Slovensko. Nechceme být ani Maďarsko a Polsko. Transfobní a homofobní výroky se ozývají „pouze“ z hradu a z parlamentu. Bez ironie: ani u nás stopku nenávistným projevům nikdo nedal. Když se např. probíral zákon o manželství ve sněmově, zaznívalo tam připodobňování homosexuality se zoofilí a jiné urážející výroky. Když zaznívají v parlamentu a na hradě, proč by nemohly zaznít i všude jinde.
Symbolické a verbální násilí proti LGBTQI lidem se u nás děje běžně. Mlčení k němu násilí autorizuje. Když jste dlouhodobě terčem symbolického násilí, není to jen nepříjemné a ponižující. Dělá to z vás i běžnou oběť, vystavenou komukoli, kdo chce zkoušet meze provokace. Když se verbální a symbolické násilí obrací systematicky proti Židům, Romům, gayům, stávají se v očích většiny právě už jen oběti, tedy ti, kdo si za to nějak asi můžou sami nebo si to zaslouží. Za předpokladu tedy, že se jich nikdo nezastane, že nějaká autorita neřekne: to už ne. Ať už je to policie, politik nebo morální autorita. Pokud je násilí doprovázeno mlčením, znamená to, že je přijatelné, že to lze, že je možné si dovolit i víc.
Eskalace ve vážné fyzické násilí nelze vyloučit v momentě, kdy se jednotlivci radikalizují na internetu. Bratislavský terorista se inspiroval u mladíka, který byl rok předtím odsouzen za přípravu útoků na Slovensku a navštěvoval ta samá globální sumpremacistická fóra. Několik let žil v Brně a byl zatčen českou policií ve spolupráci s FBI. V Čechách teď policie podle médií řeší dalšího mladíka, připravující útoky. Dva Češi byli souzeni za podporu islámského státu. Všichni čerpají postoje, návody, terče z globálních online fór. Ale jednají tam, kde žijí. Kolik dalších naskočí na konspirační hysterii, je možná jen otázkou času.
Odmítnutí stereotypizace a násilí, ať už je symbolické, verbální nebo fyzické, nestačí. Mnohem působivějším aktem by bylo to, co žádali zástupci LGBTQI na Slovensku: přijmout zákon, který potvrzuje úplnou rovnost, a který vyvrací základ té šikmé plochy, která vede od mikroagrese k nevratnému násilí: představu, že někteří lidé jsou jiní, mají menší hodnotu a omezená práva.
