Článek
Krize a násilí kolem nás nekončí. Vnímáme je všichni bolestivě a odráží se také v projevech těch, které různým lidem upírají jejich lidskost, volají po jejich zničení či je záměrně zraňují. Vrací se akty antisemitismu, zejména na Západě, a slova islamofobie, a také běžné stereotypy a zbytečné zobecňování u nás. Způsob, jakým o násilí vedeme rozpravy a spory, tak ničí i nás, natož aby pomáhal zmírňovat utrpení ostatních. Je důležité naučit se i v situaci otřesení zamyslet, přes neshody spolu hovořit, a snažit se konstruktivně jednat. K tomu slouží následující text, uvádějící sérii několika úvah o konfliktech a válkách OSN, které se nás dotýkají.
Francouzská rabínka Delphine Horvilleur se před více než týdnem dny na francouzském rádiu vyjadřovala kriticky k odmítání některých francouzských politiků jasně odsoudit násilí Hamásu. Zároveň ale jasně řekla i další zásadní věc: odsouzení všeho násilí je základ lidského jednání, ale nesmí přidávat nenávist k nenávisti a nesmí prodlužovat černý tunel bezvýchodnosti, ve kterém se nacházíme. Ti, kteří z pohodlné vzdálenosti od války umocňují nenávist, totiž také nemají řešení. Delphine Horvilleur řekla přibližně toto: „Právě my, my, kteří jsme daleko, máme zodpovědnost a musíme volat po ukončení barbarství a odmítnout zakopávání se do zjednodušujících kontrastů, které nás uvězňují v našich identitách.“
U toho, kdo je vystaven násilí a musí jednat, spojovat a bránit se, je pochopitelné, že vstoupí do zmíněného černého tunelu a ztratí schopnost rozlišovat. Ve stavu akutní války je svět rozdělen na přátele a nepřátele. Ale ani stav naléhavé reakce netrvá věčně a je nutné jednat s rozmyslem a nezhoršovat stav věcí. My, z bezpečí vzdálenosti, máme od začátku povinnost rozlišovat. Pokud přejímáme černobílé vidění světa, rozšiřujeme stav války i na nás samotné, a na lidi kolem nás.
Společná východiska
Abychom se spolu mohli bavit, musí platit pár jednoduchých principů a rozlišení.
Zaprvé, terorismus je jako politická zbraň nepřijatelný, a kdokoliv činí teror, musí se zodpovídat. Jasně odsoudit záměrně brutální násilí a teroristický akt ze 7. 10. je začátkem veškeré diskuse.
Zadruhé, každý má stejné právo na bezpečí a důstojnost. Plošné, nerozlišující násilí na civilistech je stejně neospravedlnitelné na jedné i na druhé straně. Utrpení všech je nesnesitelné a je nutné volat po jeho zastavení.
Zatřetí, Palestinci nejsou teroristé. Hamás, který se dopustil neospravedlnitelného teroru, není Palestina. Členy Hamásu nelze zaměňovat se všemi Palestinci. Gazani si nezvolili Hamás v opravdových volbách. Palestinci jsou desetiletí lidé bez občanství, bez práv, bez politické subjektivity. Nelze předpokládat, že ve stavu násilně vedené správy „vězení pod širým nebem“ Palestinci mají šanci si „vybrat“ jinou moc. Nelze ani přehlížet, že hlavním problémem byly nesnesitelné životní podmínky a izolace v Gaze a že plošná destrukce Gazy vše jen zhorší. Hamás samozřejmě tvrdí, že Palestince a jejich boj za osvobození představuje, a přistupovat na toto tvrzení je jej podporovat.
Za čtvrté, krajně pravicová vláda, která teď bombarduje Gazu, není celý Izrael. Izraelští ultranacionalisté ve vládě, které i Thomas Friedman z New York Times nazývá Jewish supremacists, nepředstavují všechny Izraelce. Přestože si Izraelci stávající vládu svobodně zvolili, masivně proti ní ještě nedávno protestovala obrovská část izraelské společnosti. Izrael zažívá už desetiletí nacionalistickou radikalizaci a v poslední době i politický pat. Právě na Izraeli je vidět, jak bezmocní mohou být občané, když je jejich společnost polarizovaná, a politika je vedená kombinací radikálů a sebestředných politiků. Teroristický útok a násilí posledních týdnů nutně zanechal zemi v šoku, v situaci bez jednoduchého řešení a nejvíc oslabil právě onu nenacionalistickou část izraelské společnosti.
Neshoda je přirozená
Obecněji, na rozdíl od aktů násilí, dlouhodobé krize nelze připisovat jednomu lidu, ani konkrétním hnutím a ani osobám. Naprostá většina dnešních Palestinců a Izraelců se již do hluboké nespravedlnosti, ohrožení a bezvýchodnosti narodili. Neví, jak se z patu dostat a zároveň si uchovat nějakou míru stability. Všichni vidí, že „mírový proces“ dávno skočil v „rovnováze násilí,“ jak nemíru říká Tareq Baconi. Je velmi těžké zásadně měnit stav věcí a politické směřování. Palestinci jsou okupovaní, rozdělení a ovládaní, a ani Izrael není schopen se dohodnout na konstruktivní politice. Lze ale kritizovat ty, kdo považují násilí za jedinou cestu, kdo schovávají neochotu hledat řešení za černobílé vidění světa, a také pasivní mezinárodní společenství, a je nutné označit a odsuzovat vědomé zhoršování a eskalaci problému na obou stranách. To je ale náročné na vědomosti a velká většina z nás se v tom musí spoléhat na to, že se zorientuje v argumentech odborníků. Jednoduchá tvrzení a rychlé závěry jsou téměř jistě mylné a kontraproduktivní.
Je také nutné vnímat a zkoumat asymetrii v zodpovědnosti a násilí: v určitých momentech má jedna a druhá strana dramaticky větší moc, sílu a také mnohem větší zodpovědnost za to, co se děje. I když se nám to zdá do nebe volající, na určování zodpovědnosti se pravděpodobně neshodneme. To ale není překvapivé: sedmdesát let trvající válka nemůže být černobílá ani žádné jednoduché čtení ani řešení nemá nikdo z nás. Zkušenosti, vědomosti, osobní zájmy a emoční otevřenost každého předurčuje určité vnímání světa.
Je naopak velmi důležité, abychom si tyto rozdíly vyříkali, a debatovali o různých pohledech na svět, a dnes i izraelsko-palestinskou válku. Jak říká Jan Charvát, o politice v Palestině u nás kritická debata neproběhla; podobně jako s islámem se debata zakládá na dojmech spíše než faktech a zkušenosti. I proto se asi ozývá řada názorů, které já vnímám jako nelidské. Neznamená to ale, že jejich nositelé jsou nelidé, dokud účinně nevolají po násilí. Znamená to často, že jedni i druzí dávají průchod emocím, umocněným pravděpodobně rok a půl trvajícím sledováním hrůz na Ukrajině.
Některé věci musí být ale jasné všem.
Nikdo kolektivně nepodporuje brutalitu a násilí. Všichni chtějí žít bezpečí. Nelze si myslet, že skupiny jsou homogenní. Akty jednotlivce ani skupiny nemají automaticky zastání jeho skupiny. Je třeba rozlišovat mezi ozbrojenými militanty, a civilisty. Také mezi občany více méně funkčního státu a mezi civilisty bez jakékoli ochrany a útočiště.
Skupinám nelze připisovat obecné vlastnosti. Reakce na násilí v Palestině a Izraeli probouzejí zažité islamofobní reflexy, které vidí v muslimech a Arabech jen barbarský opak evropské civilizovanosti, nebo lidi, jejichž důstojnost a bezpečnost lze opomíjet a kdo nemají právo na to být politickými aktéry. Probouzejí i antisemitské akty u těch, kteří ve své bezmoci chtějí cíleně zraňovat druhou stranu oživováním strašného traumatu. Tyto reflexy jsou nelidské. Nelze předpokládat, že Arabové nebo muslimové představují sami o sobě nebezpečí, ani že Izraelci jsou pouze oběti.
Nejtěžší je asi rozlišovat. Nelze předpokládat, že eskalace násilí přinese bezpečí. Je zcela legitimní se bránit, ale nelze volat po válce, ani ospravedlňovat další zločiny.
Dnes se zdá, že i pro naši vlastní, českou debatu je důležité najít ukončit rozhořčení a hledat jazyk politiky.
Návrat politiky
Nelze předpokládat, že v každé válce lze zcela obejmout jednu stran a hned vědět, na jaké straně jsi. Pouze ve válce obranné a my jsme si na tu pohodlnou pozici za poslední rok a půl zvykli, ale na samotnou válku a násilí si přece zvyknout nemůžeme, a musíme přemýšlet o způsobech, jak má skončit. V Izraeli-Palestině se dějí válečné zločiny na civilistech, teroristické jednání Hamásu podporovat nelze, ale stejně tam nelze schvalovat ani plošné bombardování měst a vyhladovění civilistů.
Vybrat si lze leda stranu civilistů, občanů, rodin, což nám stejně nedává odpovědi na to, jak ukončit násilí. Kromě volání po příměří, jak to činí generální tajemník OSN a dnes už i valná hromada OSN, musíme ještě přemýšlet o tom, v jaké možné budoucnosti se může spirála násilí zastavit. Dominique de Villepin, bývalý francouzský ministr zahraničí volá po nutnosti jednat a hledat politické řešení. To znamená uznat existenci více stran pohledu, zastavit prohlubování nenávisti, a vytvářet postupně podmínky pro možnost vyjednávání a řešení.
Nevyhneme se přitom slovům jako stát a národ, terorismus a etnické čištění, kolonialismus a apartheid, a válečný zločin. Je třeba diskutovat o to, co novinářka Haaretzu Amira Hass nazývá monstrozitou okupace, o tom, co odborník na Střední východ Juan Cole nazývá koloniální genocidou, která systematicky drtí civilisty. Je třeba diskutovat i o nebezpečné logice brutálního násilí Hamásu, tedy o záměru zcela převrátit americkou podporovaný mocenský řád v Izraeli ale i globálně, s dopadem i na nás, a také a o neochotě mnohých na Blízkém východě vyjádřit terorem napadeným Izraelcům sympatie. Je přirozené, že se v pohledu na interpretaci situace a zodpovědnost neshodneme. To neznamená, že nemůžeme pracovat na budování sdílených pozic a hledání východisek. Tam patří jak právo Izraele na existenci, tak a právo Palestinců na sebeurčení a občanství a hledání způsobů, jak tuto rozpor řešit.
(Titulek vypůjčen od Franze Fanona: „násilí není program“)
