Článek
Dvě roviny „spravedlivého míru“
Pokud máme moralizovat, spravedlivou válku vede Ukrajina podle klasické definice: je to válka obranná, čelící masovému a brutálnímu pokusu o anihilaci ukrajinského státu a národa; je nevyhnutelná, bránit se jí nelze jinak než násilím; je vedená legitimní centralizovanou institucí, ukrajinským státem, který při obraně dodržuje pravidla války a na rozdíl od agresora nepáchá masově válečné zločiny; cena obrany nepřevyšuje její výsledky a má šanci na úspěch: Ukrajincům se povedlo odvrátil zkázu v začátku války a osvobodili velkou část svého okupovaného území.
Rusko vede válku jednoznačně nespravedlivou, ať už z hlediska agresivního cíle, nebo z hlediska prostředků, ničících masově a často se chtěnou krutostí civilisty, ženy i děti, v tisících, a civilní infrastrukturu, na níž jsou pro své přežití v zimě závislé milióny civilistů a dětí. Pokud má mít spravedlivý mír morální rozměr, musí znamenat úspěšnou obranu Ukrajiny, zastavení ruské agrese, obnovení ukrajinské integrity, miliardové reparace Ukrajině a záruky její ochrany.
Z právního hlediska je spravedlivý mír také jasný: Došlo k porušení mezinárodního práva, a to už v roce 2014 okupací Krymu nelegálním referendem a posléze ruskou armádou skrytě vedenou válkou na Donbasu. Ukrajina má právo na vojenskou snahu o obnovení své teritoriální integrity. Z tohoto hlediska není pochyb o tom, že spravedlivý mír bude ten, na nějž Ukrajina přistoupí v momentě, kdy tuto snahu naplní. Každý, kdo bude Ukrajinu tlačit do toho, aby se vzdala obnovení své teritoriální integrity z roku 2014 – ať už nepřátelé nebo spojenci – zakládají podle laického soudu minimálně ukrajinské právo na kompenzace, protože takové omezení by jednoznačně znamenalo újmu jak státu, tak i postiženým občanům např. Krymu.
Jinými slovy, pokud se Ukrajině nepodaří obnovit svou svrchovanost na celém svém území, začíná být mnohem obtížnější hovořit o spravedlivém míru. Mír, ve kterém získá agresor jakékoli územní zisky (bez dohody s Ukrajinou), prostě nelze označit za spravedlivý. Nelze totiž uznat žádnou legitimitu stávající agresi: třikrát menší Ukrajina Rusko reálně neohrožuje. Ohrožuje možná formu stávajícího režimu svou demokratičtější alternativou, nebo ruské imperiální ambice a velmocenské sebevnímání, to ale nijak nelegitimizuje násilí.
Přijatelný mír
Z hlediska politického realismu musíme vzít v potaz průběh samotné války, který je z definice nepředvídatelný. Protože závisí i na zdrojích obou stran, bude záviset na nákladech, které válkou vznikají, na udržitelnosti a efektivitě podpory Ukrajině, a také realistických cílech, mezi které patří i možnost integrace dlouhodobě okupovaných území zpět do Ukrajiny. Tyto a další faktory určí, co bude nejlepší možný výsledek války, na který Ukrajina i Rusko přistoupí při vyjednávání míru.
Otázek je celá řada: ustojí Ukrajina začínající ruskou ofenzívu? Je Ukrajina schopná dobýt dobře opevněná okupovaná území v Záporoží, na Donbase a dokonce Krym? Do jaké míry budou spojenci Ukrajiny schopni a ochotni podpořit zpětné dobývání těchto území a zejména Krymu, pokud by tato možnost nastala?
Reintegrace okupovaných území bude určitě výzva. Nižší míra legitimity ukrajinského státu na historicky a sociálně specifickém Donbase byla skutečností; měla se ale řešit politicky, volbami, což i Ukrajina do roku 2014 umožňovala. V momentě Majdanu byl prezidentem politik zastupující Donbas. Právě nepřiznaná ruská intervence „zelenými mužíčky“ a následná přímá vojenská operace ruské armády v roce 2014 tuto politickou možnost řešení neshod uzavřela. Dnes Rusko plošně nutí donbaské civilisty válčit proti Kyjevu. V jaké situaci bude v případě ruské porážky Donbas, zda a kdo bude místní reprezentovat, za jakých okolností bude možné jej integrovat zpět do Ukrajiny, bude určitě předmětem vyjednávání, společně s plošnou poválečnou rekonstrukcí zničených území. Přijatelný způsob reintegrace ošetřený třeba vyšší autonomií a závazkem rekonstrukce garanty míru je představitelný, bude záležet na výsledku války.
V případě Krymu je situace složitější o sice právně prázdné a nelegitimní, ale strategicky závažné zájmy Ruska na černomořských přístavech. Rusko se Krymu vzdá, pouze pokud bude donuceno jasnou porážkou, o jejíž pravděpodobnosti je nemožné dnes soudit. Jakákoli méně jednoznačná porážka může vést k vyjednávání a potenciální výměně Krymu za reparace. Předpokládám, že toto téma je na Ukrajině zcela tabu a bylo by určitě ve výše zmíněných významech nespravedlivé ji k tomu tlačit. Pokud se tak stane, tak s tím, že újmu musí vynahradit náležitá kompenzace a garance.
Zde už se nepohybujeme na poli „spravedlivého míru,“ ale pouze míru možného a více či méně přijatelného a více či méně stabilního. Je v zájmu všech, aby to nebylo pouze nestabilní příměří, ale mír postavený na co nejvíce legitimním procesu, tedy podporovaný nejen vojevůdci, ale i vojáky a občany, a doprovázený jednoznačným příběhem. Mimo případ jasné porážky jedné strany, který je nepravděpodobný, ale možný, budou koexistovat dva příběhy o válce, a čím více se budou lišit, tím méně trvalý mír bude.
V debatách o možném míru ale nesmí chybět to, co chybí i v debatách o ruském pohledu na rozšiřování NATO: Ukrajina. Země se od roku 2014, kdy se institucionálně rozpadla, neuvěřitelně vzchopila, otočila předem prohranou válku, institucionálně se upevňuje a propojuje se Západem a je jednoznačným subjektem dění. Ukrajinská vláda by měla rozhodovat o tom, co je pro Ukrajinu přijatelné. Na rozdíl od Ruska je demokratickým subjektem a součástí rozhodování je ohled na postoje občanů, kteří se dennodenně obětují pro své budoucí bezpečí. Ukrajinské vládě nelze tedy něco diktovat, protože nepoměrně víc než ruská stojí na občanské podpoře.
Správná podpora
Druhou rovinou je, jak moc je správné do spravedlivé války investovat ničící sílu. Kromě toho, že podporovat oběť je spravedlivé, je legitimní i uvažovat o tom, jak efektivní podpora je a jaké jiné důsledky vytváří, alespoň proto, abychom na ně byli připraveni, nebo abychom se vyhnuli příliš velké cenně za nedostatečný výsledek. Otázku efektivity např. zbrojní podpory, kterou Ukrajina dnes dostává od Maroka po Jižní Koreu, však nelze rozhodnout abstraktně. Nacházíme se totiž na poli strategie, kde musíme kalkulovat s pravděpodobnostmi vývoje na válečném poli, efektivitou a vojenskými důsledky podpory, její udržitelnosti (nemá smysl dodávat děla bez dostatečných zásob munice a tanky bez tréninku). Válka je z definice masovým pokusem znepřátelených stran o vytváření nečekaných a nevratných zvratů a pro laika je těžké tuto stránku posoudit. Jedna z mála jasných věcí je, že podpora ukrajinské obrany je legitimní, spravedlivá a je v našem zájmu.
Správná míra je jiná otázka. Jasné je, že i pro podporovatele představuje zbrojní podpora určitou oběť a riziko. I když je jistě nesrovnatelná s obětmi Ukrajinců, a to je nutné zdůrazňovat, i západní demokracie podpora ukrajinské obrany něco stojí (např. inflaci, posilování určitých průmyslových odvětví na úkor jiných, vnitřní radikalismus rostoucí v mnoha zemích) a vojenská podpora není nevyčerpatelná (západní výrobní, ale obranné kapacity jsou malé), a pokud má být efektivní, udržitelná musí být. Jasné je ale i to, že dnešní podporovatelé Ukrajiny chápou své zapojení jako investici do vlastního bezpečí Evropě a do předvídatelnosti mezinárodních vztahů.
Zdánlivá otevřenost podpory je přitom přirozená. Je paradoxem politiky ve válce, že „endgame,“ tedy otázka, kam až může podpora dojít (hranice z 2021 nebo z 2014?), může být předmětem plánů a spekulací, ale ne předmětem veřejných debat. Jakékoli oznámení předem se okamžitě projeví na poli, podobně jako se Trumpovo oznámení o stažení z Afghánistánu stalo součástí taktiky Tálibánu.
Válka má také globální dopady na zásobování energiemi a potravinami, vede ale zase k nečekané spolupráci a odklonu od fosilních paliv. Vyčíslit dopady je asi těžké a měli bychom se o to snažit už jen proto, aby debata o tomto zásadním politickém obratu byla založena co nejvíce na faktech. Podobných krizí nás totiž čeká celá řada a jsou vzájemně propojené. Je totiž možné, že jeden z motivů Vladimira Putina byla reakce na globální zelený obrat v Evropě.
Ještě další rovinou je otázka, co je dobrý mír, tedy mír, který není pokračováním války jinými nevojenskými prostředky, jako ekonomická blokáda a energetické oslabování země, vnitřní separatismus, destabilizace, vyhrožování a delegitimizace a další tlaky, kterým podléhá ze strany svých sousedů např. Bosna a Hercegovina ve svém špatném míru. Někdy je do konce vedená obrana předpokladem k lepšímu míru. Špatných mírů je totiž mnoho. Jakkoli je od stolu naprosto nemožné od stolu rozhodnout, co je správné, je třeba o tom debatovat.
Otázka správnosti, tedy legitimity a přiměřenosti, je ale úplně jiná a mnohem komplexnější než otázka spravedlnosti. Dvě věci jsou totiž v případě ukrajinského odporu Rusku vzácně jasné. Jedna strana se legitimně brání a je spravedlivé jí pomoci. Jediný spravedlivý mír je obnovení ukrajinské teritoriální integrity a posílení vnitřní demokracie s autonomií a programem rekonstrukce pro reintegrované regiony.
