Článek
Co je tentokrát nového a proč právě smrt Mahsy Amíní roznítila takové protesty? Minulý pátek byl na návštěvě semináře na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR politický filosof Maysam Badamchi a zde následuje část jeho s veřejností sdílených úvah.
Írán zažívá protesty v poslední době pravidelně, ale mění se jejich povaha: velká zelená vlna proti manipulaci při volbách v roce 2009 vyšuměla po několika měsících a pouze utvrdila autoritářské tendence revolučního státu. Relativně umírnění konzervativci kolem bývalého prezidenta Hasana Rúháního později neuspěli ve vyřešení posledních amerických sankcí, jež spolu s inflací, covidem, korupcí a ubýváním vody, ženou velké části společnosti do chudoby.
V Íránu dnes žije třetina lidí v podmínkách městských slumů. Posledních pět let se množí protesty motivované chudobou, ty poslední si vyžádaly asi 1 500 mrtvých. Ani policejní násilí na ženách není nic nového.
Oblečení, odvaha a online
Nová je asi kombinace faktorů. Protesty se postupně připravovaly, např. už v dubnu nesouhlasili studenti s novými restrikcemi, které doprovázely návrat z covidové karantény. Některé se týkaly právě oděvu žen, pro nějž donedávna na univerzitách platila měkčí pravidla. Stupňující kontrola žen se stala tématem již několika protestů.
Zadruhé, okolnosti smrti Mahsy Amíní se dostaly na veřejnost a její kurdský klan a okolí reagovalo neohroženě. Internetová scéna se tématu ujala, a nejen sociální sítě, ale i zahraniční televize, rádia a weby v perštině zapůsobily jako multiplikátor příběhu. Írán coby mladá společnost je v současnosti téměř celý online. Zatřetí, téma protestů se ukazuje jako nebývale nosné a symbolicky mocné.
Bez lídra i programu, zato se základním požadavkem
Protesty nemají vůdce, jako jej ostatně neměly ani mobilizace arabského jara, jejichž motto citované titulkem tohoto článku odráží i současné íránské protesty. Ty nemají ani politický program. Mají jeden společný požadavek: konec povinného hidžábu. Zákonné vynucování hidžábu je symbolem porevolučního Íránu, který z islámského výrazu skromnosti učinil zákon pro všechny íránské ženy. Zbavil jej dobrovolnosti a spolu s politickým využitím dalších islámských pravidel urychlil sekularizaci, odklon městských tříd od (oficiálního) islámu.
Politizaci náboženství a fakt, že náboženství přetvořené v ideologii klerikálního režimu ztrácí duchovní rozměr, již v 90. letech kritizovali tzv. noví náboženští myslitelé kolem Abdolkarima Sorúše. Zákony se však tehdejším reformistům změnit nepodařilo.
Hidžáb: symbol i svorník zájmů
Islámský revoluční jazyk byl však donedávna v protestech a kritice respektován: feminismus a liberalismus 90. let – stejně jako velké protesty z roku 2009 – požadovaly reformy a v rámci islámské revoluční zákonnosti. Toto se letos definitivně změnilo: požadavky jsou buďto subtilně proti-islamistické nebo vyloženě protirežimní. Odmítání povinného hidžábu je symbolicky mocné: představuje odpor vůči všem policejně vymáhaným islámským pravidlům. Ale ozývají se i hlasy, často agresivní, proti samotnému revolučnímu režimu a jeho představitelům.
Přes stupňující se represe jsou protesty nenásilné a civilní – každá země a režim má dnes strach ze „syrského scénáře“, tedy etno-konfesionálního rozpadu, a tímto rizikem i Írán proti protestům argumentuje. Protesty jsou také sociálně, geograficky a etnicky nejširší od roku 1979. Jednoduchý, ale mnohoznačný požadavek – zrušení povinného hidžábu – se stal podle sociologa Mehrhada Darvishpoura základem „mega-hnutí“. Přijali jej jak lidé motivovaní sociálně, tak i různá sociální hnutí a etnické menšiny. Ty v Íránu tvoří dohromady zhruba polovinu celé populace. Azerové, Kurdové, Arabové, Turkméni, Balučové a další navíc často žijí v okrajových oblastech Íránu. Právě vlivný sunnitský imám Molavi Abdolhamid je jednou z mála lokálně vlivných osobností protestů v zemi. Není to bez významu: v Íránu je politická opozice slabá, v domácím vězení, anebo je silná v exilu.
Napřed ženy, pak my všichni? To ne
Konec vynucovaného hidžábu je navíc požadavek široce přijatelný i v konzervativním Íránu. Nejenže spojil různé úžeji orientované skupiny do širší fronty: povinný hidžáb je chápán i jako nástroj vynucování konformity všech vrstev. V posledním desetiletí byly čím dál ležérnější způsoby nošení hidžábu tolerované, ale v poslední době, tváří v tvář ženskému protestnímu hnutí, se šrouby znovu utahovaly a mravnostní policie pořádala široké a ponižující kontrolní kampaně v ulicích. Proto se hidžáb týká stále více lidí, kteří mají i silné sociální motivace k protestům, a nejen sekularizované vyšší střední třídy.
Politickou změnu si neodvažuje předvídat nikdo. Legální cesta k reformám je blokovaná rigidním systémem vlády, silou mocenských složek a také a ekonomickou zranitelností předpokládané většiny, která protesty pasivně schvaluje.
Ale protesty už podle mnoha autorů – například podle sociologa Asefa Bayata – přinesly citelnou sociální změnu: protestující otevřeně přestupují zásadní politické normy islámské republiky. Množí se příklady neprotestujících žen, které vycházejí bez hidžábu, či lidí, kteří dávají najevo odpor či posměch nižší třídě kleriků, a potažmo neúctu vůči celé duchovní „kastě“, např. kontroverzním shazováním turbanů.
Moralistická autorita státu, ztělesněná kleriky a policií, ztrácí na samozřejmosti a bude se moci vynucovat spíše hrozbou a násilím, což ji oslabuje. Právě tento moment, ve kterém ‚poddaní‘ systému získávají, alespoň symbolicky, schopnost rozhodovat se a jednat díky představě o svých právech jako občané, jak píše Abdolkarim Sorúš ve svém komentáři, je fascinující a těžko zvrátitelný.
