Článek
Dlouho jsem žila ve vztahu, kde láska byla ta poslední věc, o kterou vztah pečoval. Ve vztahu, kde platila zcela jiná pravidla než jaká by platit měla. Kde projev agrese, fyzického násilí a potlačování mé osobnosti, byl každodenní rituál. A já, s naivní vírou v pravou lásku, se postupně začala ztrácet. Proč jsem to dovolila? Proč jsem neodešla? Dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a našla víc důvodů, než jsem si celou dobu myslela.
Jeden z hlavních důvodu byla víra v lásku. Prostě jsem za každou cenu už prostě chtěla být milovaná. A věřila jsem, že když se přizpůsobím, i na svůj úkor, tak nakonec tu mou vysněnou lásku dostanu. Když uvidí, co všechno od něj snesu. Když uvidí, že i přes to všechno budu každý den znovu a znovu podstupovat jeho denní rituály. Věřila jsem, že život je v rovnováze. Když si veškeré zlo vytrpím, teď hned v plné síle, skončí to brzy a pak už bude jen dobro a štěstí. Že vždy je něco za něco. Ale tehdá mi vůbec nedošlo, ani dojít nemohlo, že toto přesvědčení, mě může stát život.
Když si na to teď zpětně vzpomínám, nechci se už ani na vteřinu vracet k tomu pocitu, jak moc bezmocná, oddaná, věrná a věřící v rovnováhu, jsem byla. Nechápu, jak jsem tomu všemu mohla věřit. Nechápu, jak jsem se mohla spokojit s touto úvahou, a vlastně dobrovolně každý den snášet to peklo. Jak moc nešťastná jsem vlastně musela být.
Vlastně to celé jen poukazuje na to, že tento vztah byl jen výsledek mého strádání v dětství. Všechno jsem to snášela a hlavně dovolila jen proto, že jsem do té doby pořádně nikdy nepoznala, jak ta bezmezná, pravá láska vypadá.
Tím nechci říct, že by mě nikdo neměl rád. Ale vždy to mělo nějaké ale. A bohužel, v dětství, si přebíráme veškeré vzorce od těch, s kterými dětství trávíme. A upřímně, má rodina je ta poslední, co by měla bez jakéhokoli dozoru od odborníka, určovat výchovu dítěte. Naše rodina tvoří vlastně úžasný komplex psychických chorob, kde by si každý začínající psychiatr udělal opravdu pestrou praxi. Věřím, že po důkladném probádání našeho rodinného psychického vztahy, by dobrovolně s touto profesí sekl.
Bohužel, většina členů rodiny si jejich vlastní chyby uvědomili až v moment, kdy mě všechny tyto okolností, malém staly život. Protože až v tento moment všem došlo, že sice jsem málem přišla o život ne jejich rukou, ale díky jejich vzorcům. Jejich výchově, která mě tak moc v nitru mého já poznamenala. Došlo jim, že jsem žila ze své vůle s maniakem a psychopatem, který měl zálibu ve vytváření bolesti ostatním. Došlo jim, že neexistuje jiné racionální vysvětlení k mé volbě zrovna tohoto vztahu. Vlastně nejde ani o můj výběr partnera, ale hlavně o důvod setrvání mé osoby v tomto vztahu. I přes to, že namísto lásky a pochopení, které mají být hlavním znakem a přínosem kvalitního a spokojeného vztahu, raději každý den cítím jen rostoucí bolest a beznaděj. Bolest, v které se snažím vidět lásku. Bolest, kterou snáším, jen díky, mou hlavou vytvořené zbožné iluzi, že když tuto bolest budu denně přijímat, někdo tam nahoře, mezi nebem a zemí, nedovolí, abych nebyla po tom všem odměněna tím, co chci. Že když prokážu statečnost, dočkám se konečně toho, co tak moc chci. Bezmeznou lásku.
Došlo jim, že nevychovali milující ženu. Ale zmatenou, nedoceněnou ženu, bez sebelásky. Ženu, co si musí zasloužit, aby ji někdo měl rád. A jen proto, že moji nejbližší byli tak sebestřední, že mi dávali lasku ve formě, která se jim hodila a kdy se jim hodila. Dávali mi ji tím, pro ně nejjednoduším způsobem. Ale celkový efekt? Nedali mi lásku, ale jen obrovskou hromadu, jejich nevyřešených traumat, které si svým způsobem vybíjeli na mě.
Kam až to muselo dojít, aby konečně všichni pochopili, že můj vztah byl samozřejmě moje rozhodnutí. Že všechny bolesti, trauma a jizvy jsem si nechala udělat bez jakékoli obrany či nesouhlasu. Že jediný okamžik, kdy jsem se začala bránit a bojovat, byl až tehdy, kdy jsem byla na poslední metě. Kdy jsem stála doslova už jen patou na pomyslném prahu dveří, které vedou na druhý břeh. Což je samozřejmě jeden z faktů, po kterém mě samotné nyní běhá mráz po zádech. Ale v ten moment mě to neděsilo. Vlastně mi to dávalo pocit štěstí. Asi jsem věřila, že za těmi dveřmi konečně najdu lásku.
A teď jsem tu. S novou šancí na nový začátek. S odpovědí na to, proč jsem toto dovolila. Je to až poetické. Kam až to muselo zajít, aby všichni prozřeli? Aby všem došlo, že to, za co mě celou dobu odsuzovali, vlastně způsobili oni? Že pro ně bylo lehčí mě na začátku mého problémů odsoudit jako psychopata, který si neváží života ? Jako člověka, který si radši vybral agresora, násilí a samotu než život s rodinou a pohodu? Museli si připustit, že byli tak zahledění do sebe. Museli si připustit, že tomu všemu mohli tak snadno zabránit. Že to, co se stalo mě, je jen odrazem toho, jak moc jsem vlastně jako dítě strádala. Došlo jim, jak díky malým, pro ně zanedbatelným gestům, lze velkým způsobem ovlivnit celý průběh a vývoj malého dítěte.
Došlo jim, že to, že mě zahrnou všemi možnými hračkami, nenahradí lásku a hraní s rodiči.
Došlo jim, že to, že jsem vyrůstala bez otce, nenahradí ani tisíc tetiček.
Došlo jim, že když mi celý život lhali o pravdě, a skutečnostech, které se stali, chránili jen sami sebe. Nedali mi možnost, se bránit. Nenaučili mě to. Došlo jim, že jak jsem se měla bránit, když jsem neznala jak.
Došlo jim, že veškerým lhaním chránili jen sami sebe.
Došlo jim, že jsem byla jen hromosvod pro jejich chyby. Byla jsem ideální prostředek pro jejich nepřiznané selhání. Stala jsem se nekonečným viníkem všech jejích špatných rozhodnutí. Stala jsem se nechtěným odrazem všech neřešených problémů, které si moje rodina nesla.
Došlo jim, že všechny jejich chyby a schválně přehlížené nedostatky, odnesl jediný člověk, který se na nich nepodílel. Odnesl to člověk, kterého všichni měli právě před touto realitou bránit.
A odnesla jsem to jen proto, že jsem byla dítě. Nemohla jsem se rozhodnout sama. Rozhodnout, zda půjdu v jejich stopách či si vyberu jinou cestu. A bohužel vím, i když jsme si jinou cestu tuze přála, chtěla mít pravou lásku, stejně jsem pykala za chyby mých nejbližších.
Byli tak zaslepení svým zklamáním a neúspěchem, až zcela zapomněli, že namísto naděje a radosti do života, do mě zaseli jen nejistotu, beznaděj a pocit toho, že nikdy nebudu pro nikoho dost dobrá. A tyto vzorce se do paměti vštěpují velmi snadno. Zvlášť, když jste dítě. A věříte, že ti, co jsou Vám nejblíž, vaše rodina, vám dávají a vštěpují to nejlepší.
A co tím chci vlastně říct ? Nikdy není pozdě začít znova. Minulost nejde změnit, ale lze ji přijmout. Nelze ji vymazat, ale lze ji pochopit. Stalo mě to dost, ale vyvázla jsem.
Za každé rozhodnutí v životě,které uděláme, neseme zodpovědnost. Je to přece naše rozhodnutí. Ale zamyslete se. Může to být přesně i ten Váš případ. I naše rozhodnutí mají někde své kořeny. Na něčem jsme každý svůj názor a chování vybudovat museli. A proto je důležité nekoukat na každou situaci jen po povrchu. Ale koukat se do hloubky. Protože nikdy nevíte, jak moc člověka něco ovlivnilo. Něco, nad čím třeba neměl vůbec žádnou kontrolu.
Proto prosím, přiznejte si své chyby. Neutikejte před nimi. Protože když jste je dokázali vytvořit, dokážete se s nimi i vyrovnat. Ale nemůžete chtít po dítěti, aby neslo jako břímě při vstupu do života, chyby celé své rodiny. To nejde zvládnou, i kdyby to pro vás dítě udělat chtělo. Tímto vaším rozhodnutím, mu ovlivníte život víc, než si myslíte. A výsledek takového rozhodnuti, nemusí mít vždy šťastný konec, jako v mém případě.
Když už se rozhodne dát život, nekončí to tím, že porodite. Tím to všechno právě začíná.
