Článek
Kdysi jsem si myslela, že když to všechno skončí, nadechnu se a bude ticho. Že bolest prostě přestane, že se ráno probudím a budu zase tou ženou, kterou jsem bývala. Ale nic takového nepřišlo. Ticho se nedostavilo — jen ozvěna toho, co zbylo po mně.
Uzdravování není návrat k původnímu já. Je to stavba nového domu na místě, kde ten starý shořel. Cítíš kouř, díváš se na popel, a přesto se rozhodneš sáhnout po prvním kameni. Ne proto, že víš, jak ten dům postavit. Ale protože cítíš, že chceš znovu žít.
Dlouho jsem si vyčítala, že to bolí. Že mám dny, kdy se nemůžu podívat do zrcadla, kdy mě minulost stáhne pod hladinu jedinou vzpomínkou, jediným tónem hlasu. Až později jsem pochopila, že právě v těch dnech se uzdravuji nejvíc. Protože zůstávám — i když bych nejraději utekla.
Uzdravení není lineární. Někdy se směješ a tančíš, jindy se ti zlomí dech uprostřed věty. Někdy cítíš sílu, jindy se rozpadáš na kusy. A to všechno je v pořádku. Uzdravování není vítězství nad bolestí. Je to její přijetí, její přetavení v něco, co tě posílí.
Dnes už se na sebe dívám jinak. Vidím ženu, která prošla peklem a přesto se rozhodla milovat svět dál. Ne slepě, ne naivně — ale s hlubokou pokorou k tomu, co zůstalo. Vím, že nikdy nebudu tou, kterou jsem byla. A děkuji za to. Protože teprve teď jsem celá.
Z popela totiž nevstáváš proto, abys byla stejná. Vstáváš proto, abys byla pravdivá.
