Článek
Odejít neznamená zapomenout. Někdy se vzdálíš fyzicky, sbalíš kufry, přestaneš psát, smažeš číslo. Ale uvnitř zůstane ticho, které bolí. Kousek tebe tam ještě je. Ve vzpomínkách, v nocích, kdy se ti o něm zdá. V písni, kterou přepínáš, protože ji nedokážeš poslouchat.
Já jsem odešla dávno, a přesto jsem dlouho nebyla pryč. Moje tělo sice žilo jinde, ale moje mysl se pořád vracela. Zpátky do rozhovorů, do hádek, do těch krátkých okamžiků, kdy to ještě bylo hezké. Vracela jsem se do iluze, že se to možná dalo zachránit. Že kdybych byla jiná, možná by mě miloval jinak.
Trvalo mi pochopit, že fyzický odchod je jen první krok. Ten těžší přichází potom – v hlavě, v srdci, v duši. Protože to, co tě drží, nejsou pouta, ale vzpomínky. A ty se nepřetrhnou ze dne na den.
Každý návrat v myšlenkách bolí. Ale každý z nich je i kousek hojení. Každý sen, ve kterém se znovu objeví, je jen další příležitost říct si: už tam nepatřím.
Pomalu se učíš odpouštět — jemu, sobě, minulosti. A jednou ráno se probudíš a zjistíš, že si už nepamatuješ datum, kdy jsi odešla. Že ta píseň už nebolí. Že jeho jméno už nic neznamená.
A tehdy pochopíš, že ten kousek, který tam zůstal, se mezitím proměnil. Už tě nedrží. Stal se součástí tvé síly.
Protože někdy, aby ses mohla vrátit sama k sobě, musíš nejdřív odejít – a pak se trpělivě vracet domů.