Článek
Kdysi jsme měli ticho. Ne to nepříjemné, dusivé ticho po hádce, ale obyčejné ticho každodennosti. Lidé čekali na autobus bez telefonu v ruce, chodili na procházky bez sluchátek, dokázali se nudit.
Dnes máme všechno — kromě klidu. Každý okamžik musí být zaplněn obsahem, zvukem, notifikací, novinkou, stimulací. Jakmile se na chvíli nic neděje, mozek vyšle poplach: rychle, otevři něco, přehraj něco, napiš něco.
Všimli jste si, že i ticho se stalo luxusem? Nevíme, jak s ním zacházet. Neumíme se jen tak posadit a být. Bez potřeby komentovat, sdílet, analyzovat. Jako bychom se báli, že v tichu by se ozval někdo, koho jsme dlouho neslyšeli — my sami.
Moderní společnost nás naučila, že aktivita = hodnota. Že čím víc děláme, tím víc jsme. Jenže hluk, který si kolem sebe vytváříme, nás paradoxně odděluje od reality. Od vlastních myšlenek, vztahů, od přítomnosti.
Ticho není prázdnota. Je to prostor, ve kterém může vzniknout něco skutečného. Jen v tichu můžeme slyšet intuici, pocítit směr, přemýšlet beze strachu. Ale místo toho se snažíme zaplnit každý okamžik, abychom se necítili ztracení.
Možná jsme generací hluku, protože se bojíme klidu. Protože klid by nás donutil zastavit se a zeptat se: Proč vlastně tak spěchám? K čemu všechno to sdílení, poslech, sledování, reagování?
Klid není únik. Je to návrat. Návrat k sobě.
A možná, že až se znovu naučíme sedět v tichu bez potřeby něco dělat, zjistíme, že svět nikdy nebyl tak hlasitý — byli jsme to jen my.