Článek
Nikdy bych nevěřila, že člověk dokáže znovu dýchat, i když má pocit, že mu někdo vyrazil všechny zuby ze života. Roky jsem žila v režimu přežití. Každé ráno bylo o tom, jak zvládnout den, aniž by někdo poznal, že uvnitř mě je ticho a chaos zároveň. A pak se to stalo — konec. Zlom. Bolestivý, ostrý, ale osvobozující.
Začátek nového života nikdy nepřichází v krásném obalu. Přichází v prachu, ve slzách, v nepochopení. Ale právě tam, mezi těmi střepy, jsem poprvé ucítila svobodu. Nebyla to euforie, spíš tichá jistota, že tentokrát už běžím sama za sebe, ne před někým jiným.
Učila jsem se znovu věřit maličkostem — ranní kávě, smíchu dítěte, klidu večera. Učila jsem se znovu mít ráda sebe. Ne jako dokonalou, ale jako ženu, která přežila.
A víš co? Tohle je síla, kterou ti nevezme nikdo. Ani minulost, ani strach. Protože síla začít znovu není o odvaze — je o rozhodnutí, že už nikdy nebudeš žít život, který tě bolí.
