Článek
Dlouho jsem věřila, že být citlivá je špatně. Že příliš cítím, příliš přemýšlím, příliš miluju, příliš se bojím. Vyrůstala jsem ve světě, kde se síla měřila podle toho, kdo dokáže necítit. Kdo se nenechá rozhodit. Kdo zůstane tvrdý. A já — já jsem byla všechno, jen ne tvrdá.
Plakala jsem, když někdo křičel. Cítila jsem napětí v místnosti dřív, než kdokoli promluvil. A pokaždé, když mi někdo řekl, že jsem „moc citlivá“, cítila jsem stud. Jako by se mnou bylo něco špatně. Tak jsem se naučila skrývat. Usmívat se, když to bolelo. Mlčet, když se mě něco dotklo. Být silná, i když jsem se lámala uvnitř.
Jenže citlivost se nedá navždy umlčet. Ona si najde cestu. A když ji dlouho potlačuješ, začne se projevovat bolestí, úzkostí, prázdnotou. A tehdy jsem pochopila – problém nebyl v mé citlivosti, ale v tom, že jsem žila mezi lidmi, kteří ji neuměli unést.
Citlivost není slabost. Je to dar. Je to schopnost vnímat svět v odstínech, ne v kontrastech. Umění vidět bolest tam, kde ji jiní přehlédnou. Citliví lidé cítí víc, a proto často víc trpí — ale právě proto dokážou i víc milovat, chápat a léčit.
Přestala jsem se omlouvat za to, že pláču. Za to, že se mě věci dotýkají. Za to, že mám dny, kdy je toho moc. Protože právě v té citlivosti je má lidskost. A když ji přijmu, stane se z ní síla, ne slabina.
Dnes už vím, že být citlivá neznamená být křehká. Znamená být opravdová. A v dnešním světě, který se často bojí citu, je to možná ta největší odvaha.
