Článek
Trauma.
Pocit, který si v sobě neseme, i když se tváříme, že už dávno zmizel. Snažíme se zapomenout, potlačit ho, přehlušit. Ale minulost má zvláštní schopnost – vždycky si k nám najde cestu zpět. V moment, kdy to nejméně čekáme.
Dlouho jsem věřila, že mlčet a tvářit se, že se nic nestalo, je bezpečnější. Že když budu dost silná, všechno zvládnu sama. Jenže potlačené trauma nezmizí. Roste. Tiše, pomalu a nenápadně. A pak se ozve – v úzkosti, nespavosti, ve strachu, který neumíme pojmenovat.
Proč se svému traumatu tak bojíme postavit? V mém případě to byl strach. Strach svěřit se poté, co mě zradil člověk, kterému jsem věřila nejvíc. Strach z nepochopení, ze soucitu, z odsouzení. Nechtěla jsem rady ani útěchu. Chtěla jsem jen, aby mě někdo vyslechl – bez slov, bez soudů, jen s pochopením.
Jenže právě to je dnes to nejtěžší. Najít někoho, kdo Vás skutečně vyslechne. Kdo neunese jen příběh, ale i jeho tíhu. Protože většina lidí není připravená slyšet pravdu o bolesti. Chtějí slyšet přijatelnou verzi. Takovou, která se dá unést. A tak mlčíme dál.
Já mlčela dlouho. Protože přiznat, že to, co se dělo, nebyla láska, ale týrání, by znamenalo ztratit iluzi. Musela bych si připustit, že jsem neudělala nic špatně. Že jsem si nezasloužila bolest, křik ani strach. Že člověk, kterého jsem milovala, mě ničil. A to přiznání bolí víc než cokoliv jiného.
Ale čelit pravdě je první krok ke svobodě. Uzdravení nezačíná v terapii, ale v okamžiku, kdy přestaneme sami sobě lhát. Kdy si dovolíme říct – ano, stalo se to, a nebyla to moje vina.
Pokud jste přežili, jste silnější, než si dokážete představit. A teď je čas přestat jen přežívat. Začněte znovu. Pomalu, po kouskách. Protože to, že jste tu, znamená, že jste to zvládli. A teď už můžete konečně žít.
