Článek
Dlouho jsem věřila, že když budu dost trpělivá, pochopivá a laskavá, dokážu ho změnit. Že když mu ukážu, jak může být život krásný, přestane být ztracený, přestane ubližovat – mně, sobě, všem kolem. Věřila jsem, že moje láska bude tím lékem, který zahojí všechny jeho rány. Jenže zatímco jsem se snažila zachránit jeho, topila jsem se já.
Byla jsem ta, která všechno chápala. Ta, která omlouvala jeho výbuchy, jeho chlad, jeho nezájem. Vždyť měl přece těžké dětství. Vždyť nikdy nepoznal opravdovou lásku. Vždyť je jen zraněný, potřebuje mě. A já jsem tu byla – připravená obětovat svůj klid, své přátele, své tělo i svou duši. Protože přece „láska všechno vydrží“.
Jenže pravda je jiná. Láska není o záchraně. Láska není o tom, že se z tebe stane štít proti jeho bolestem, hněvu a minulosti. Není o tom, že se z tebe stane oběť. Já jsem to dlouho nechápala. Zatímco jsem mu podávala ruku, on mě pomalu stahoval pod hladinu. A já tomu říkala oddanost.
Když jsem se ohlédla zpět, viděla jsem ženu, kterou jsem už nepoznávala. Vyčerpanou, zlomenou, tichou. V jejích očích byl strach, ne život. V jejím těle byl klid, ale ne mír – jen rezignace. Dlouho jsem si myslela, že tohle je cena za lásku. Dnes vím, že to byla cena za to, že jsem neuměla zachránit sebe.
Zachraňovat někoho, kdo nechce být zachráněn, je jako nabírat vodu do dlaní – vždy ti proteče mezi prsty. A čím víc se snažíš, tím víc mizíš. Dnes už vím, že největší záchrana, kterou můžeš komukoli nabídnout, je ta, kterou začneš u sebe.
Už nezachraňuju. Pomáhám, ale ne na úkor sebe. Naslouchám, ale nepřestávám slyšet i svůj vlastní hlas. Miluju, ale neztrácím kvůli tomu sebe. Protože opravdová láska není o oběti. Je o rovnováze. A někdy musíš nejdřív přestat zachraňovat druhé, aby ses konečně mohla vynořit a poprvé se nadechnout.
