V Lokti milují vosy a bojí se účtů za elektřinu

Do Lokte jsem se nedostala náhodou. Jeho návštěvu jsem si naplánovala jakou součást mého putování po Slavkovském lese, který, jak už víme, je (jakoby) součástí závodu Tour de France.

Tuto destinaci jsem zvolila především z nostalgie, protože nás sem v dětství brávala na výlet babička. Tehdy jsem jsem si myslela, že nás tím chce poučit o historii a vlastivědě a ukázat nám i něco jiného, než koupaliště a zahrádku, kde jsme každý rok trávili převážnou část letních prázdnin, ale dost možná to dělala proto, aby sama aspoň na chvíli vypadla z té rutiny starání se o několik hladových (a často dost nesnesitelných) krků a taky si trochu užila života. Pokud se tomu tak dá říct, když měla ty krky pořád za zadkem.

Od mého posledního pobytu v Lokti tedy uběhlo pár let, a tak mi přišlo jako dobrý nápad nakouknout, co se v průběhu mé nepřítomnosti změnilo. No… Dovolím si říct, že to město nezestárlo úplně dobře (na rozdíl ode mě, hahaha).

Dřív byl pro mě Loket big bossem všech měst, nejkrásnějším místem na světě, vrcholem léta spojeným s prožitkem neskutečné euforie. Prostě jako kdyby u vás teď zazvonil Bruce Dickinson, Helena Vondráčková, Kocour v botách nebo jiná postavička, kterou zbožňujete. Bohužel letos už jsem takové pocity nezažila. A ne proto, že jsem v Lokti nepotkala Helenu Vondráčkovou; jen už se jaksi vytratilo to kouzlo dětství, doba kdy vám ke štěstí stačila fakt kdejaká kravina. To, co bylo naprostým wow před několika (hodně moc) lety, se změnilo na fajn hrad nad řekou.

Smutné.

Z této lehce depresivní epizodky mi celkem vyprahlo, a tak moje první kroky vedly pro vychlazené pití do večerky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že si pan Nguyen za nápoje z chladničky účtuje tři koruny navíc, jakože poplatek za elektřinu. Trochu mi to připomnělo ty slavné poznámky pod čarou ve smlouvách, které jsou vyvedeny milimetrovým písmem, abyste si nevšimli, že jednou z podmínek pro získání úvěru je obětování novorozence a pěti štěňátek.

Ale co naplat, asi mají v Lokti prostě drahou elektřinu, a tak nezbývá než ocenit, že v tomto konkrétním podniku s vámi alespoň jednají na rovinu. Žádné vytáčky, prostě to na férovku lípneme rovnou na lednici a ber nebo nech bejt. A já jsem brala.

Když jsem zaplatila pepsinku i s nížinnou přirážkou, šla jsem se posadit ven na lavičku, abych si ten luxusní nápoj patřičně vychutnala. Vedle mě seděl páreček, který jsem podle všeho vyrušila při prvním rande, nicméně podle výrazu té paní byla tahle schůzka zároveň i tou poslední, takže jsem možná přišla právě včas. Zdálo se však, že mužský protějšek zatím netuší, že na další dostaveníčko nedojde; nadšeně kolem dámy poskakoval a chtěl ji fotit ze všech stran. Už jsem se chtěla nabídnout, že je vyfotím spolu, ale po dalším zkoumání jejich vzájemné dynamiky (pán v myšlenkách připravuje svatební veselici, paní proklíná den, kdy se přihlásila na Tinder) jsem se rozhodla mlčet a raději se vzdálit.

Až na tento příběh, z nějž se beztak asi 90% odehrálo jen v mé hlavě, mi Loket přišel celkem nezajímavý. Už jsem asi moc zpovykaná, citově plochá a zapšklá nebo co. Nejvíc epic z celého města mi tak přišel poutač na prodej suvenýrů a možná pohled dolů z mostu na řeku, kde se vodáci snažili odšťouchat ode dna, aby se dostali cílové destinace za denního světla. Nechci vám do toho kecat kluci, ale trochu zaberte, do setmění už zbývá asi jen 6 hodin.

I samotné centrum se zdálo jaksi ospalé a unavené, včetně chrliče vody, který si pamatuje nejen mě v dětství, ale pravděpodobně i mnohem starší návštěvníky. Na druhou stranu, kdybyste strávili desítky let v jedné poloze s tím, že vám nonstop něco teče z pusy, asi byste nevypadali o moc lépe.

Naštěstí, v té nejtemnější hodince, se přede mnou objevil plakát s pozvánkou na expozici knižní vazby v místní knihovně, zadarmo a jen kousek od chrliče, takže se moje knihomolská a kolenovrtská dušička zatetelila blahem. A nebyla jsem zklamaná. Moc pěkné to máte a já vám tleskám, přátelé.

Uspokojená kulturním zážitkem jsem se vydala směrem k vyhlídkové věži, jenže v půli cesty jsem potkala kavárnu a prostě jsem do ní musela zahučet. Podnik vypadal opravdu lákavě - růžovoučký, vyzdobený květinami, úplná pohádka. Bohužel se ukázalo, že ve skutečnosti je to jedno velké vosí hnízdo.

Uvnitř létaly desítky vos, vznášely se nad dekoracemi, lezly po stěnách, bzučely. Kdyby to byly mouchy, dle jejich počtu by uprostřed místnosti určitě ležela mrtvola.

Když jsem se blížila k pultíku, popadl mě nepříjemný pocit, že za ním bude stát obří vosa, ale moje obavy se naštěstí nevyplnily. Realita však nebyla o moc lepší, protože žena za pultem na mě hodila tak vyděšený pohled, až jsem se lekla, že už mě nějaká vosa pobodala a mám místo hlavy meloun. Nakonec se ukázalo, že paní má asi jenom fobii z lidí, z práce nebo obojího, a tak šla zavolat paní majitelku. Ta mi nabrala kopeček zmrzliny, pustila kávovar a asertivně požádala brigádnici, aby zmáčkla jedno tlačítko, až se rozsvítí.

Celá scénka mi přišla poněkud bizarní (nebo cringe, pokud tu mám nějaké mladší čtenáře), tak jsem se ji snažila vylepšit nenuceným small talkem, na který jsem - jako každý správný asociál - expert. „Máte tu nějak zavosováno“, řeknu. Paní šéfová se shovívavě usměje a medovým hláskem odpoví: „No jo, to víte, je horko a máme tady sladké“. V jejím tváři však čtu směsici opovržení, znechucení a možná i špetku nenávisti, že jsem si dovolila brát si jejich hmyzí oblíbence do úst. Já vám říkám, v Lokti ty vosy milujou.

Nechápejte mě špatně, s vosami problém nemám, jen je úplně je nefeeluju, zvlášť, pokud by se mi měly plazit po jídle. Což se vrchní kavárnici bojím říct, a tak si jdu poslušně sednout před kavárnu. Naproti u chodníku obíhá nějaký pán svoje auto a evidentně pořizuje fotky pro pojišťovnu nebo na bazoš. Během několika minut k němu přijde jiný pán, přátelsky ho pozdraví a povídá: „Musíš tam nafotit to VINko hlavně.“ Načež ho pan fotograf ujistí, že ví, bylo to v instrukcích, Aleši.

Po chvíli mi paní kavárnice přinese kafíčko a pak se otočí na pána: „Nafoť tam hlavně to VINko.“ Ten s povzdechem zaburčí „vim, bylo to v instrukcích“ a já přemýšlím, jestli mu mám při odchodu také připomenout to VINko, protože má dle reakcí okolí asi nějaký problém s pamětí.

Nakonec to nechám být, beztak už mám vroubek skrz ty vosy, takže jen dopiju svojí odpolední dávku kofeinu a odcházím směr Černá věž. Dle očekávání ani výhled z ní mě nijak neoslní, ale jsou tu schody, okno a dokonce hladomorna, takže za třicet korunek vlastně cajk a alespoň jsem přispěla paní pokladní na důchod. Ta si zde pro ukrácení dlouhé chvíle háčkuje zvířátka, nicméně vosa mezi nimi není… Asi jde hodně na dračku. Po dnešku už se nedivím.

Při vycházení z věže narazím na Aleše, který mezitím změnil bod svého zájmu a teď (rádoby) laškovně pokřikuje na majitelku kavárny „já se tě nebojim, vim, kde bydlíš a najdu si tě“. Což je asi součástí místního folklóru, protože paní se místo volání o pomoc směje až se za břicho popadá a vsadím se, že Aleše k sobě nakonec pozve sama.

Jestlipak mu taky naúčtuje přirážku za elektřinu…