Tour de France ve Slavkovském lese

No, a taky že jsem tam žádné profi cyklisty neviděla. Ale Tour de France ano.

Jakoby.

Během své procházky Slavkovským lesem jsem místo vrcholových sportovců potkala jen pár hobíků, kteří rozhodně nevypadali, že se ženou za nějakými výkony. Obzvlášť do kopce. V jednom okamžiku jsme se dokonce s párem cyklistů projíždějícím kolem mě dostali na stejnou rychlost, takže bychom si i mohli pohodlně povídat. Místo toho jsme ale jen v tichosti šli-jeli vedle sebe, korektně předstírajíc, že o sobě navzájem nevíme. Socializace podle mého gusta.

Po pár minutách jsme se společně vydrápali na vrchol, paní s pánem šlápli do pedálů a konečně mě nechali za sebou. A já se opět utvrdila v tom, proč tak nerada jezdím na kole. Protože chůze do kopečka mi přijde méně namáhavá. Protože nemám elektrokolo. Protože ujedu asi 100 km. Za rok.

Není Doubí jako Dubí

Určitě vás zajímá, jak a proč jsem se vlastně do Slavkovského lesa dostala. A pokud ne, nevadí, povím vám to i tak.

Naskytla se mi totiž volná sobota a abych se vyhnula běžným domácím povinnostem, rozhodla jsem se, že si udělám výlet. Volba tentokrát padla na Karlovarský kraj, kde jsem trávila spoustu času v dětství, ale v posledních letech jen asi co by na prstech jedné ruky spočítal (ruky nešikovného truhláře).

Jako výchozí bod jsem si vybrala Doubí celá natěšená, jak do svého vyprávění zakomponuji vtip, že je to taková „lehká“ obec, abych po krátké konzultaci s mapami zjistila, že jsem trochu vedle a měla jsem na mysli Dubí. Ale žíly mi to netrhá, podnikání kolem E55 prý stejně tolik nefrčí. Holt doba pokročila a už i prostitutky upřednostňují home office.

Cesta digitálně negramotného balíka

Protože cesta veřejnou dopravou do Doubí by mi trvala asi tak deset let (a to je v mém věku hodně dlouhá doba), opět jsem sedla na svého plechového oře a přidala tak další hřebíček do uhlíkové rakvičky naší planety (pardon).

Moje první zastávka - tankovnání na benzince bez obsluhy, bez lidí, prostě sámoška se vším všudy a sen každého asociála. Jenže jak se ukázalo, pro asociála, který má trochu pod čepicí. Já jsem tentokrát čepici neměla, a tak jsem strávila notnou chvíli snahou pochopit, jak celá tahle legrace vlastně funguje. Nakonec jsem to zvládla a nejhorší scénář – muset někoho požádat o pomoc – se nenaplnil. Zároveň jsem pochopila, jak se asi občas cítí důchodci, kterým v rychle rozvíjející se společnosti začíná ujíždět vlak. Tahle země fakt přestává bejt pro starý.

Záchodové drama a mental breakdown

Po těchto peripetiích a 30 minutách jízdy jsem potkala běžnou čerpací stanici, tak jsem přibrzdila alespoň na wc a kafíčko. Automat na kávu už obsloužit zvládám, a zatímco hypnotizuji proud horkého nápoje mířící do mého kelímku, proběhne kolem mě nasupená zaměstnankyně, která na svoji kolegyni přes celou místnost huláká, že to snad neni možný, ty lidi mají v určitých místech oj, jelikož neumí zavírat dveře na záchod a proboha ať už je pět (bylo 10 hodin dopoledne), já už to tady fakt nedávám, Maruško. No paní, já to tady taky moc nedávám, jde z vás strach a já se teď na ten záchod bojím jít. Naštěstí se Marušce podaří parťačku rychle uklidnit (zřejmě s tím má bohaté zkušenosti), a já si můžu v klidu odskočit. Samozřejmě se dvakrát ujistím, že jsem pořádně zavřela dveře.

Pak si sednu ven ke stolečku a v klidu dopíjím kávu. Protože jsem výletník a žiju život, jsem v chillu a tak dále.

Na benzinku proudí čím dál tím víc lidí a alespoň půlka z nich na mě při příchodu vrhne tak zvláštní pohled, až mě napadne, zda si také nemyslí, že jsme kousek od Dubí a ne Doubí a já nestojím venku kvůli pauze, ale vyhlížím potenciální klienty.

Nakonec ale jediná nabídka práce, kterou to dopoledne dostanu, je obsluha této čerpací stanice, jak se dočtu na letáku ve výloze. Určitě tu bude přátelský kolektiv a dynamické pracovní prostředí. Lákavé, ale já už práci mám.

Zhruba po hodince zaparkuji v Doubí, projdu SOS vesničkou a ocitám se v lese. Zapínám aplikaci Horobraní a z hlavní trasy kvůli ní odbíhám lovit odznáčky. Mimo jiné i na Jelení vrch, který dle názvu není zase tak zajímavý, protože Jelení vrch potkávám pomalu na každé druhé vycházce. Asi naši předci neznali jiné zvíře, jinak si to neumím vysvětlit. Zato AI má ohledně příčiny tohoto pojmenování jasno: „Lesy a kopce byly dříve domovem mnoha jelenů.“ Wow. Ještěže tu umělou inteligenci máme.

Na Jelením vrchu ve Slavkovském lese se ale přeci jen něco originálního najde - skalní útvary zvané Moučné pytle (protože svým vzezřením připomínají pytle s moukou, che). Je na nich pěkné posezení a nikdo sem evidentně nechodí - ten kopec je totiž docela do kopce, takže chápu.

Dalších pár kilometrů se nic zvláštního neděje, až na rozcestí, kde kromě altánku s lebkami různých zvířat a dvěma plyšovými medvědy nacházím i ceduli s nápisem Tour de France 2025. Logickou úvahou docházím k tomu, že žádný Tour de France závod se tudy nejel a víc se o to nezajímám (cyklistika mě nebere, pokud by náhodou ještě někdo tápal). Jen si ještě hodím Route fermée do překladače, jelikož učení se francouzštině jsem vzdala po loňském incidentu v kavárně, kdy jsem slečně brigádnici perfektní výslovností (podle mého odborného názoru úrovně A0) řekla, že bych si vzala jeden croissant, na což s nechápavým výrazem ve tváři zakuňkala: „Cože?“ a pochopily jsme se až ve chvíli, kdy jsem ji požádala o KROSANT.

Ale zpět k hračkám. Medvědů mi bylo trochu líto, protože jsem si představila, že je zde zanechal nějaký fanoušek jako dárek pro účastníky závodu, kteří ale nikdy nedorazili, a tak jsem si s nimi udělala pár selfíček a pokračovala ve svém putování dál, až do města Loket, které skýtalo tolik zážitků a poznatků, že jsem se je rozhodla z tohoto vyprávění úplně vynechat.

Vrcholem mé vycházkové trasy byly Svatošské skály. Cesta vedla podél řeky Ohře, na jejímž začátku mělo několik půjčoven lodí vyvěšená hesla jako Hurá na vodu!, ale jako jakou vodu máte na mysli v těchhle vedrech? A možná jsem sdělení jen špatně pochopila a ve skutečnosti se jednalo o pobídku ke střízlivosti. Anonymní alkoholici na vodě. Doslova.

A protože jsem i já měla vody málo, soustředila jsem svoji pozornost na nalezení pramenu Hořčička. Což se mi podařilo (byl totiž hned u cesty) a jako správný materialista a kolenovrt jsem si natočila plnou lahev. Po ochutnání jsem uznala, že by mi stačilo i méně… Ale už jsem pila horší věci. Třeba zelenou, vodu s jarem, prameny v Karlových Varech a tak podobně.

Když jsem konečně dorazila ke skalám, zjistila jsem, že u Ženicha a Nevěsty (vážení obyvatelé Varů a okolí, já nevím, kdo u vás ty názvy vymýšlí, ale pokud toho človíčka znáte, řekněte mu, ať už se na to proboha vykašle) stojí lešení a něco se tam kutí. Nezbývá než doufat, že skály nekoupil nějaký developer, aby z nich vytvořil luxusní bydlení v přírodě. Jedna plus skála s balkonem bez zábradlí. Ideální pro horolezce. Nekup to.

Vody je v říčním korytu překvapivě také dost, což z této části dělá opravdu kouzelné místo nejen na bydlení, ale i na pro plavbu kolem skal a focení krajinek. Čehož využily i dvě slečny na paddleboardech, které se jaly natáčet kontent na sociální sítě přesně ve chvíli, kdy jsem si kontent chtěla dělat i já. Pardon besties, ale já jsem seděla hodinu a půl v autě a ušla přes 20 km, abych ty skály viděla, tak už přestaňte pózovat a nechte mě si taky něco vyfotit bez toho, abych vás pak musela pracně mazat z každého záběru. Nakonec se mi povedlo slečny odradit usilovným zíráním - pravděpodobně nabyly dojmu, že nepozoruji skály, ale je, a tak si sbalily selfie tyče a odpádlovaly pryč. Vítězství.

Jakmile jsem dostala své fotečky, čekal mě už jen návrat do Doubí, které je od Svatošek co by kamenem dohodil (pokud by ten někdo uměl odhodit kámen 4 km daleko). V autě jsem dostala chuť na odpolední kávu, ale na benzinu s Maruškou a její vyhořelou kolegyní jsem se už neodvážila…