Hnusnější než Poledník a Stezka Českem už nikoho nezajímá

Ráno bohužel probíhá stejně jako před měsícem, kdy jsem se vypravovala na Šumavu. Budík nastavený, přesto se mi nepodaří vstát přesně na čas (Ahoj, jmenuju se Zuzka a jsem chronický odkladač vyzvánění.) a do výchozího bodu, parkoviště u zámku Lázeň, přijíždím až ve čtvrt na sedm. Lázeň najdete hned u Chudenic, stejně jako rozhlednu Bolfánek a Americkou zahradu.

Mimochodem, tu můžete navštívit i jako odpůrce současné (nebo klidně i té minulé) politiky USA, svůj název získala podle stromů a keřů dovezených ze Severní Ameriky, což nejsou jenom Spojené státy a arboretum navíc založil Eugen Černín v roce 1828. V té době nebyla na světě ještě ani paní Trumpová, natož její synek Donald. Takže v klidu.

Přezouvám se, protože řídím v sandálech (ano, mám v nich i ponožky), aby budoucí Zuzka měla pohodlí, na záda házím batoh a vykračuji vstříc dalšímu dobrodružství.

První zastávka - rozhledna Koráb, kterou jsem viděla naposledy před dvaceti lety v rámci rodinného výletu do akvaparku ve Kdyni. Tehdy někomu přišel únorový výšlap na rozhlednu jako skvělý nápad (nebyl) a nejspíš kvůli tomu jsem vytěsnila, jak otřesná ta stavba je. Kam se hrabe Poledník. Na jeho obranu navíc můžeme uvést fakt, že jde o upravenou radarovou a odposlechovou věž využívanou československou armádou ve 20. století, takže stavitelé neměli úplně prostor řešit exkluzivní design; zároveň je díky tomu Poledník v podstatě upcyklovaným projektem, což my, zelení sluníčkáři, máme rádi.

Koráb žádnou výmluvu nemá. Vznikl jako nová stavba (respektive náhrada původní, dřevěné rozhledny), vyprojektovaná architektem, který byl údajně sám nadšeným turistou. Těžko říct, proč ho napadlo stvořit… ehm… TOHLE. Napadá mě jedině pomsta (třeba ho nechtěli přijmout do Klubu českých turistů) nebo nešťastná láska: „Když jsi mě opustila, postavím ošklivý monument, aby ti neustále připomínal tvoji zradu.“ A dotyčná se beztak za rok odstěhovala a nějaký Koráb jí byl úplně šumák.

No nic.

Pokračuji po modré až na oplocenou louku k pasoucím se ovcím a kozám, které, jakmile mě spatří, mi vyráží v ústrety jedné velké formaci. Fascinovaně pozoruji tu přibližující se masu těl a připadám si jako zaříkávač přežvýkavců. Minimálně do té doby, než mi dojde, že stádečko přichází spíš pro něco dobrého k snědku. Tak to vás zklamu, dámy. Když big boss mama koza zjistí, že ze mě opravdu nic nekápne, pohrdavě si odfrkne a odvádí svoje kámošky zpět na pastvu.

Už ani těm kozám nejsem dost dobrá. Ale náladu mi to nezkazí. Svítí sluníčko a já procházím lesem, sem tam něco vyfotím, seberu virtuální odznáček v aplikaci Horobraní a mám pocit, že mi trasa hezky utíká (spoiler - neutíká) a klidně si můžu dovolit víc přestávek (spoiler č. 2 - nemůžu), mám přece spoustu času (spoiler č. 3 - nemám).

Z lesa se dostávám na Stezku Českem, respektive její jižní část. Očekávání - vzhledem k tomu, jak jsou v posledních letech všichni ze Stezky úplně načatí - mám poměrně vysoko, žádný wow efekt se však nekoná. Myslela jsem, že potkám davy lidí, kolotoče, stánek se suvenýry, možná cukrovou vatu, ale nedělo se nic. Jediným živáčkem široko daleko jsem leda tak já a rak signální na informační tabuli. Tak nevím, kam se všichni poděli. A zrovna v neděli v podvečer. Asi sedí doma a připravují se na pracovní týden, či co.

Stezku s velkým zklamání opouštím a přicházím do Všerub (existují i jiné Všeruby, než jen ty na severním Plzeňsku, překvápko). Pořád je celkem horko, a tak si vizualizuji večerku, kterou taková pěkná, upravená obec určitě bude mít. A vyšlo to! Výjimečně jsem si s sebou vzala i hotovost, a tak těch šedesát korun pěkně roztočím - za brambůrky a limonádu. Energie sbalená na cesty. Tatranky jsou pasé. Doťapu na vyhlídku a tam všechno spořádám. Pepsinka je teplá, paní totiž měla v chlaďáku jenom pivasy (ty zřejmě ve Všerubech frčí víc), nicméně v tomhle počasí by mě, zapřísáhlého abstinenta, mohl alkohol zabít.

Po lehké svačince se zvedám, namotivovaná urazit další kroky. Ocitám se na lesní pěšince, rozjímám, když tu se proti mně vyřítí běžec. Do půl těla nahý, s perfektně vypracovaným tělem, ladnými pohyby kyčlí a kůží lesknoucí se potem. Přesně ten typ, který mi - bůh ví proč - algoritmus neustále nabízí: urostlý sportovec chápající zásadní význam kardia. A pak že sociální sítě lžou.

Ponořená v myšlenkách zakopnu a zavrávorám na štěrku, naštěstí se mi to podaří vybrat. Model z Instáče se na mě s obavou v očích zadívá, ale neboj kámo, jsem v pohodě, tak nemusíš mít strach, že bys mi třeba musel pomáhat a zkazil si statistiku na Stravě.

Po tomto incidentu na mě čeká ještě Nina, pidi pejsek, kterého panička skoro uškrtí na vodítku, jak se snaží, abych nepřišla k úrazu. Nina očividně nemá svůj den, naštěstí svůj záměr nedotáhne a já tak odcházím z Koutu na Šumavě celá. Oslavu si udělám o pár kilometrů dál, na lavičce, s vodou a datlovou tyčinkou. Sedím a nikam se mi nechce.

Vzpomenu si na scénu z Pána prstenů, ve které Gandalf umře (jakoby) a Aragorn nutí výpravu jít dál, ačkoliv Boromir na něj hýká, ať je nechá na chvíli vydechnout. Přesně tento rozpor právě teď zažívám.

Nakonec ve mě vítězí Aragorn - zvedám se a jdu dál. Kilometráž stále neřeším (radši), jen odhaduji, že se nacházím někde za polovinou cesty (hodně málo za polovinou, což zatím netuším, stejně jako Společenstvo prstenu nevědělo, že doslova pláče na špatném hrobě, jelikož Gandalf je všechno, jen ne mrtvý). Když ale dorazím do Podzámčí, slunce slábne a já začínám tušit, že dnešní výlet před západem slunce rozhodně neskončí.

Hodiny chůze se začínají projevovat, následující úsek trávím tupým střídání levé a pravé nohy, po očku sleduji mapy a přemýšlím nad zkratkou, jelikož za pár hodin začíná pondělí. Zároveň mám pocit, že už asi tak dvacet kilometrů mi zbývá už jen pět kilometrů do konce. Učiním tedy rozhodnutí střihnout trasu no name cestičkou na Úboč, kde mě u prvního domku přivítají dva psi, mnohem rozladěnější než Nina (co to s těmi zvířaty dneska je, sakra). Větší z nich je obzvlášť neodbytný, takže volím osvědčenou taktiku hystericky zaječet ať vypadne, ty pejsku, dej mi pokoj, já mám nervy nadranc i bez tebe. Zabere to i tentokrát; uslintané monstrum mě po 100 metrech přestává pronásledovat.

Nevadí, i bez zabijáka za zadkem se dokážu zabavit - nadávám si kvůli čelovce, zbytečnému zdržování se a častým přestávkám, protože sebereflexe (stejně jako sebemrskačství) mi rozhodně nechybí (na rozdíl od té čelovky). Škoda, že většinou přichází až s křížkem po funuse, teď dokonáno jest, kostky byly vrženy a tak dále.

Pomalu se smráká a mně definitivně dochází, že grand finale se odehraje po tmě. Posledních 5 km vzpomínám na tu svoji čelovku, jak se asi doma má a jak moc by se mi hodilo, kdyby byla se mnou - v temnotě, kde mi správný směr pomáhá udržovat jen světlo z mobilu. Hlavně, že jsem si nezapomněla přibalit bonbonky a termosku s kafíčkem, obojí se mi v deset večer uprostřed lesa totiž náramně hodí.

Aby toho nebylo málo, cesta vede do kopečka, nohy šlapou tak akorát ze setrvačnosti, hlava vypsychlá a jediným důvodem proč nebrečím je obava, že bych tím přilákala lesní predátory, krvelačná monstra a vyšinuté vrahy. No, aspoň by tu nás vyšinutých bylo víc.

Naštěstí i tuhle část zvládnu a u cedule Bezpravovice (přejmenuji je na Bezpáteřovice a směju se tomu nahlas, protože moje IQ se nyní pohybuje na úrovni primitivního burana) vím, že mám vyhráno. Poslední dva kilometry urazím rekordní rychlostí a svůj výlet uzavírám celkovým počtem 68 kilometrů. Později zjistím, že mi zkratka ušetřila celých 900 metrů. Gratulky.