Hike like a normál aneb Vilda, Pepík a scam na rozhledně

Jsem blázen. Alespoň v některých aspektech mého života. Třeba v turistice. Zběsilé turistice. Postupem času jsem se dostala do bodu, kdy ujít méně než 20 kilometrů znamená spíš procházku, než túru, kvůli které má smysl vůbec vytáhnout paty z domu. Což, uznávám, není asi úplně nejzdravější přístup k životu. A protože už mám něco odžito, přišla myšlenka na to, že bych si mohla zkusit užít pobyt v přírodě jako normál.

Symbolicky jsem si pro toto dobrodružství vybrala den svých narozenin.

Moje narozeniny letos vyšly na pracovní den a přišlo mi jako dobrý nápad nestrávit je v kanceláři, i když v ní máme klimatizaci a tudíž jsme na vrcholu korporátního řetězce a žebříčku nejvíc cool a chill (doslova) lidí. Prostě totální borci, kterým celebrity z žebříčků Forbes nesahají ani po kotníky. Místo toho jsem dostala vnuknutí sbalit batůžek a vytratit se do divočiny. Koneckonců, stromy, rostliny a celkový ekosystém lesa je v podstatě jedna velká bio eko klimatizace a navíc se tu od vás neočekává práce (pokud tedy nejste lesník, hajný nebo tak něco). Veverky totiž nezajímá, co jste zač. Prostě přijď a žvaň si co chceš.

A protože Šumavy bylo v první polovině mého roku 2026 dost, rozhodla jsem se tentokrát svojí přítomností obšťastnit Český les, kam moje kroky dosud zamířily jenom párkrát, což je velká chyba, protože je to naprosto boží místo.

Ale zase ne tak boží, abyste sem hned začali všichni najíždět, jo, tohle není Kvilda a zlatý smažák za tisícovku tu neseženete. Takže klídek a elektrokola nechte v garáži.

Moje původně plánovaná trasa činila asi 25 kilometrů, ale trochu jsem zaspala, vyrazila pozdě a navíc bylo velké horko a já, jakožto človíček blížící se ke čtyřicítce, když se rtuť teploměru taky blíží ke čtyřicítce, si nemůžu dovolit riskovat jako zamlada.

Toliko k výmluvám.

A tak jsem se vyvezla do Capartic (jelikož parkoviště blízko trasy a zadarmo) a odtud vyrazila na rozhlednu Čerchov. Cestou jsem potkala jen postarší pár svačící v altánku a skupinku malých táborníků čekajících na odvoz, protože „tety“ se asi nechtěly zdržovat výšlapem do kopce nebo už jednoduše neměly síly (fyzické a možná ani ty mentální) pokračovat dál.

Moje tempíčko bylo opravdu vycházkové, díky čemuž se mi podařilo nafotit i pár insta friendly snímků, což je opravdu důležité - jinak jako by se výlet vůbec neuskutečnil. Stejně, jako když si na cvičení nezapnete aplikaci. To rovnou zahoďte činky a jděte se vybrečet do kouta, jelikož za chvíli začínáte celý workout od znova.

Na Čerchově jsem posvačila melounek a společnost mi dělal výhled na velice ošklivou vojenskou věž. Uvažovala jsem nad tím, jestli mi tohle monstrum přijde hnusnější, než Poledník…

No, nepřijde.

I tak mě stavba iritovala tak, že jsem po chvíli nechala meloun melounem a raději šla objevovat rozhlednu. Uvnitř jsem našla brigádnici v živém hovoru se dvěma důchodci, respektive oni byli v živém hovoru, slečna se jen shovívavě usmívala s výrazem „jojo, tohle v několika verzích uslyším dneska ještě asi dvacetkrát“. Jednomu z pánů se její interakce zřejmě zdála nedostatečná, a tak se vytasil s největší bombou - s kamarádem je jim dohromady 150 let (ehm, jak stará že je ta rozhledna?). Tak gratulujem pánové, hlavně už zaplaťte a jděte, protože mě nebaví čekat.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si s sebou vzala málo peněz, a tak jsem musela čelit velkému dilematu - koupit si ke vstupence pohled nebo vychlazenou limonádu? Úplná Sofiina volba.

Jako správný rádoby nadšenec pro zdravý životní styl jsem se nakonec rozhodla pro pohled (tu kolču si koupím o pár hodin později na benzínce s vysokohorskou přirážkou v obci, která má nadmořskou výšku asi jako kopa hnoje u nás na vsi), abych zjistila, že vstupenka na rozhlednu je taky pohled. Jakoby originální, ale zároveň WTF? To už se jedou scamy i na rozhlednách?

V každém případě kostky byly vrženy, respektive poslední korunky rozfofrovány, a tak jsem strčila oba pohledy do batohu a jala se šlapat schody. Celý dlouhý výstup (asi 3 minuty) jsem dumala nad tím, proč se rozhledna jmenuje Kurzova - jediný, kdo mě v tu chvíli napadl, byl Josef Kurz a jeho učebnice staroslověnštiny, ke které jsem přičichla za dob svých studií. A jako… super kniha, pane Kurzi, sice jsem asi půlku věcí nepochopila a staroslověnsky umím asi tak jako německy (level jedno cvičení denně na Duolingu po dobu dvou měsíců), ale věřím, že jste to myslel dobře.

Na špičce rozhledny jsem se dozvěděla (a ano, stydím se, že mě to nenapadlo), že název sice souvisí s Kurzem, ale s Vildou, přírodovědcem, politikem a především jedním ze zakládajících členů Klubu českých turistů, ne panem profesorem Pepíkem. V každém případě - na slavnostní otevření (to byla stavba ještě dřevěná) v roce 1984 dorazila hromada lidí, nejspíš proto, že tehdy neexistoval internet a nesdílel se každý prd a tudíž té zábavy tolik nebylo.

Kurzova rozhledna má celkem zajímavou historii, dalo by se říci i v určitých ohledech pohnutou, ale o tom se rozepisovat nebudu, jednak nejsem Trip Advisor a navíc dle mých ničím nepodložených odhadů zhruba 80% čtenářů na této platformě zajímá jenom nadpis a možná tak první dva odstavce.

Pokud patříte mezi zbylých 20%, jste úžasný člověk a zasloužíte si to nejlepší.

Po návštěvě Kurzova odkazu jsem chvíli poseděla venku na lavičce se svojí vodou, protože kvůli tomu provaru s pohledy jsem si nic jiného nemohla dovolit. Než jsem se ale stačila dostat do spirály sebelítosti, zaslechla jsem další rozhovor, tentokrát táborových tet s dětmi, které mezitím dorazily na Čerchov. Po hromadné objednávce malinovky vyrazilo několik špuntů do rozhledny za nákupy. Jeden chlapeček se nadšeně vydal za nimi: „Já jdu taky.“, načež ho paní vychovatelka zpražila slovy „Ty ne, ty nemáš penízky.“ Chudák kluk. Ani nevíš, jak ti rozumím, kamaráde.

Pohnuta touto dětskou tragédií jsem zvedla kotvy a pokračovala dál. Jako normální, spokojený a hezký člověk, který rád tráví čas v přírodě a umí si svůj volný čas pěkně užít. Procházela jsem čerchovskými hvozdy, pila ze studánek (nejsem si jistá, zda ve všech byla pitná voda, ale kdyby ne, tak asi tenhle text nepíšu), trhala ostružiny a poslouchala zpěv ptáků. Prostě to, co obyčejní lidé při svých poutích dělají. Žádné sledování hodinek, počtu kroků nebo rychlosti chůze.

Chvílemi jsem si opravdu připadala jako prostý turista, výletník, pohodář a ne jako primitivní polykač kilometrů. Odměnou mi byl klídek a čistá radost na duši (která mi vydržela asi tak do druhého dne, ale nevadí). A když se přede mnou z ničeho nic objevil potůček, vybavila jsem si ty dojemné filmové scény, kde hlavní hrdina padne na kolena pláče štěstím.

Nebo ta videa z instáče, kde osoby blíže neidentifikovatelného pohlaví tančí bosé, v batikovaných šatech a kvílejí mantry. Já už jsem na tohle moc stará, otupělá a cynická, takže jsem se spokojila se sundáním bot a brouzdáním se v chladné vodě. Skoro jsem litovala, že s sebou také nemám batikované šaty, abych si mohla hrát na samozvanou přírodní léčitelku, ležet v mechu a prozpěvovat si, ale je možné, že kdyby mě v tomhle stavu někdo našel, poslal by na mě taky nějakou léčitelku, ale s diplomem a pracovištěm v Dobřanech.

Svoje rozjímání v pohybu jsem zakončila u pomníku Jindřicha Šimona Baara (zmiňuji ho především proto, abychom těch jmen neměli dneska málo) a pak už jenom volným tempem dorazila poslední kilometr k autu. Žádné vystupování z komfortní zóny, pěkně pohodička na normála. Doporučuji všem. Zejména asociálům, kteří se na svoje narozeniny cítí být přehlceni gratulacemi a přáníčky od lidí, které se jim ještě svým izolovaným životním stylem nepodařilo odradit.