Článek
Ale teď už se pojďme podívat na příběh jedné ženy, která brzo zjistí, že nic není tak, jak se zdá.
Před lety jsem trávila pátky návštěvou různých akcí a o víkendu jsem se z nich léčila (na příčinu si přesně nevzpomínám, asi otrava z jídla nebo tak něco). Teď trávím páteční večery v posteli, abych mohla brzo vstát, vyrazit na celodenní túru a v neděli se z ní léčit. Nejinak tomu bylo i minulý týden, kdy jsem si vymyslela krásný, šedesát kilometrů dlouhý pochod Šumavou.
Před usnutím jsem si nastavila budík na pátou hodinu, abych v sobotu v šest ráno zjistila, že jsem ho zapomněla zapnout. Vstříc naplánovanému dobrodružství jsem tak vyrazila s hodinovým zpožděním, naštěstí všichni správní lufťáci vyrazili na Šumavu už před víkendovým volnem, díky čemuž byl provoz opravdu minimální. Tedy až na cisternu převážející pohonné hmoty, která mě na posledních kilometrech trochu zpomalila, ale protože ropa je tekuté zlato, trpělivě jsem se šourala za řidičem. No a taky ta silnička nebyla úplně rovná a já neměla v úmyslu ukončit svůj výlet (ani život) předčasně.
Tři, dva, jedna, start.
Když jsem konečně dorazila do Sušice (pomyslné startovní čáry mého putování), moje první kroky vedly na Vrch Anděla Strážce. Ten se nachází jen kousek nad městem, takže se na něj v klidu vyškrábete i jako běžný výletník – člověk, který si udělá krátkou procházku a odťape ji pěkně na pohodu, ne amatérský polykač kilometrů (ehm, já) a pološílenec (taky já, ale k tomu se ještě dostaneme).
Odtud jsem zamířila na Krásnou vyhlídku, kde toho sice nebylo kvůli vysokým stromům moc vidět (nic proti vám, stromy, všichni víme, že bez vás bychom byli nahraní), ale nevadí, jdeme dál, konkrétně na rozhlednu Na Sedle a dál na Kašperské Hory.
Cestou na rozhlednu Na Sedle
Hrad Kašperk jsem z itineráře záměrně vynechala; poslední dobou jsem se v jeho blízkosti pohybovala tak často, že už se mi pohled na něj – slušně řečeno – zajídá. Ostatním lidem ale očividně ne: i takhle brzo dopoledne k němu proudily davy, což je nejspíš další důvod, proč Kašperk úplně nefeeluju.
Horor začíná
Moje cesta pokračovala do prostoru bývalé vesnice Ždánov, která zanikla po odsunu Němců po druhé světové válce a její následné začlenění do pohraničního pásma bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu. A protože jsem kolem Ždánova procházela už asi před třemi lety, v době, kdy jsem byla ještě normální a moje tehdejší tempo mi dovolovalo pročíst si pár informačních tabulí, věděla jsem, že tato obec měla na nepěkné události celkem štěstí. Nebo spíš smůlu…
Nejdřív obyvatele zdecimovala epidemie tuberkulózy a nedlouho poté zde zemřelo pět dětí, které našly nevybuchlý granát a asi nemusím dodávat, co se dělo potom. Se Ždánovem je také spojeno velké množství záhadných a strašidelných historek.
Jednu z nich vám teď povím já. Na lesní křižovatce, kousek od pozůstatků ždánovských domů, se mi přestala načítat mapa a nemohla jsem trefit správný směr. Což se mi stává docela často, ale tentokrát byla určitě příčinou energie tohoto místa (chyběl už jenom Dušek a jeho skleněná koule).
Jako by mi to ti již nežijící obyvatelé dělali naschvál. Ale pardon, já jenom procházím a nemůžu za nic z toho, co se vám tu stalo, tak mě přestaňte šikanovat. Ždánovští naštěstí vycítili moje rozčilení a naznali, že zrovna já jsem jim asi těžko mohla způsobit nějaká příkoří, když jsem tehdy nebyla ani na světě, takže se brzy uklidnili a pustili mě dál.
Klid před bouří
Po téhle duchařině jsem si užila pěkný úsek kolem Zlatého potoka v přírodní rezervaci Amálino údolí, označený naučnou stezkou Cestou zlatokopů. A ne, nebavíme se o mužích předstírajících lásku kvůli zisku, ale o mužích, kteří dřeli v místních dolech (aby se na ně mohly lepit ženy předstírající lásku kvůli zisku).
Naučná stezka Cestou zlatokopů v přírodní rezervaci Amálino údolí
Z údolíčka jsem se vydala dál, na Malý Kozí Hřbet. V tu dobu jsem měla v nohách už asi 30 kilometrů, a tak jsem dospěla k rozhodnutí odpočinout si uprostřed prosluněné louky v malém háječku, který se přede mnou rozprostřel jako ubrousek z pohádky Obušku, z pytle ven. Tak kouzelné to bylo. Měkoučká tráva, mladé rozkvetlé stromky z jejichž korun na mě dopadaly drobné lístečky, krásná vůně linoucí se z jarních květů, šum jemného větříku… Kdybych hrála Zaklínače, přesně tohle místo bych si vybrala pro meditaci a načerpání sil před dalším soubojem s lesní havětí.
To jsem ale ještě netušila, že se právě nacházím v oblasti, kde se odehrála jedna z nejhorších událostí v dějinách Šumavy…
Pokračování příště.
